Jak mi dědek ukradl zuby

Když jsem vedl domov seniorů, byly životní příběhy jeho obyvatel právě tím, co vám dodávalo energii. Mnohdy to byla i pořádná legrace. Ovšem příběh, který jsem nedávno slyšel v lékárně od jedné seniorky, to byl úplně jiný level.

Spasitel odstavil karavan a zlotřilý předseda vlády chodí po supermarketech a zdražuje vše pouhým pohledem, protože ony ty zbraně pro Ukrajinu něco stojí. Alespoň tak nějak podobně mi ty vysoké ceny u nás vysvětlila minulý týden jedna paní ve frontě na poště v době, kdy se vedoucímu zasekl papír v té jeho stoleté jehličkové tiskárně. Mluvila tak zapáleně, že snad tomu i sama věřila. Ten zaseklý papír jsem doslova tlačil očima, jen abych byl z té pošty co nejdříve pryč a měl ženskou brzy z dohledu.

V lékárně, kde jsem záhy zamířil, stála před pultem starší seniorka o holi. Pomyslel jsem si, že to bude asi na dlouho. A taky bylo. 

„Víte…,“ začala zeširoka, „…já nevím, jak bych začala.“

„V pořádku, paní Šmejkalová,“ řekla mladá černovlasá lékárnice, „…ehm, sedněte si, pokud vás bolí nohy.“

„Ale to já s holí vydržím…, to není, jako ten můj dědek…, ten už nic nezvládne. Ten jen celý den leží. Dříve lítal po lesích…, on byl hajnej, víte?“

„Vím,“ řekla lékárnice a podala seniorce židli zpoza pultu.

„Tak já si sednu na chvíli, ale aby tady mladej pán dlouho nečekal,“ podívala se na mě zvídavým pohledem.

„Kolega přijde za minutku, on ho obslouží,“ usmála se lékárnice, „…běžte si k druhému pultu.“

Přešel jsem pár metrů dál a vyčkával.

„Víte,“ pokračovala sedící dáma, „…děda má Alzheimera jako z praku. Ale takového toho hezkého. On jen sedí, kouká na fotbal pořád dokola, protože jakmile to skončí, tak on zapomene, jak to vlastně všechno dopadlo a pustí si to ze záznamu znovu. Ale je to pořád lepší, než to bylo v mládí. To se vydal do lesa a přišel třeba za tři dny…, já stejně vím, že chodil za Ludvíkov do té opuštěné hájenky s tou Pěnkavovou…, ona už zemřela…, on se mi k tomu nikdy nepřiznal, ale ženská tohle pozná. Ale teď? Teď vám jen kouká na televizi, pije pivo a mlčí. On byl v mládí hrozně ukecaný, ale teď jen koulí oči a je podezíravej.“

„Takže léky budou pro vás nebo pro něj? Na recept, nebo to vezmete hotově?“ snažila se situaci urychlit lékárnice.

„Hotově, slečno!“ mávla rukou seniorka, „…ty internety a karty nejsou pro mě. Potřebuji takovou specifickou věc. Víte, já si večer dávám zuby v koupelně do sklenice. Vždycky si je vyčistím…, mám na to takové ty tablety. Každé ráno si zuby šoupnu do pusy. A jednoho rána tam nebyly. Fakt. Prostě byly fuč.“ 

„Fuč?“ vylétlo ze mě.

Seniorka si mě prohlédla od hlavy k patě. Když zjistila, že poslouchám jejich rozhovor, pootočila se na židli tak, aby mluvila k nám oběma a pokračovala: „…ano, fuč. Prostě najednou tam ty zuby nebyly. Já nevím, jak vy dva, ale já mám nasazovací obě patra. A zuby nikde. Hledala jsem všude. V kuchyni, v obýváku, i do záchodu jsem se dívala. Nic. Šla jsem za dědkem, jestli neviděl moje zuby. Seděl v obýváku a nějak divně se na mě křenil. A pak mi to došlo. Spodní patro mu koukalo přes rty ven. On mi je sprostě sebral a vrazil si je do pusy. Nemohl ji ani zavřít. Povídám mu, že mi ukradl zuby. Kroutil zběsile hlavou a nepodíval se mi ani do očí. Říkám mu, aby mi je vrátil, ale on přes ty moje protézy zašišlal, že mě přece miluje a zuby by mi nikdy neukradl. Ale víte, co je komické? On svoje zuby nemá…, on je ztratil a k zubaři ho nemůžu dostat. A vůbec mu nebylo trapné, že teď měl zubů plnou hubu. Nevrátil mi je. A já se s ním prát nebudu. On, jak říkám, byl hajný. Ruce má jako lopaty. Tak já celý den byla bez zubů a čekala, až ten můj blázen vytáhne zuby na noční stolek a usne. Sebrala jsem mu je zase já. Vyčistila jsem je, jak nejlépe jsem mohla. Proto potřebuji od vás takový ten fixační krém, abych s tím mohla spát. Ráno si to vytáhnu, vypucuju a vrazím si je zpátky.“

Lékárnice ji podala krabičku, paní vstala ze židle a měla se k odchodu.

„A co váš manžel?“ zeptal jsem se jí, „…jak to přijal, že najednou zuby zase nemá?“

„Víte,“ usmála se vybojovanými zuby seniorka, „…on s tím Alzheimerem na to zapomněl. Já bych mu nejraději vrazila pár facek, ale já ho mám ráda. Prožili jsme spolu krásný život, proti tomu jsou zuby úplná pitomost. Tak se mějte hezky!“

Láska. To je to, co mi po kontaktu s tou seniorkou v hlavě zůstalo. Bez lásky je v tomto složitém světě těžko.

Váš Honza