Jak jsme jeli na Mirai aneb Když nemůžeš, přidej víc!

Těm jejím velkým očím nelze odolat. Když máte v šesti letech svůj první idol, znáte texty zpaměti, otravujete rodiče při každé cestě autem, že v rádiu musí hrát jedině on, tak prostě musíte na koncert! Jinak by byl konec světa!

Postupem času, je to asi věkem, nemám rád mamutí koncerty. Metallicu či Oasis bych dnes už nezvládl. Období hardrocku, metalu a britpopu mám už definitivně za sebou. Z těchto hudebních směrů jsem s přibývajícími kily a ubývajícím vlasem pomalu přesedlal na jazz, blues, country a melodie z třicátých let. Vzbuzují ve mně klid a pohodu, kterou kolem sebe hledám a potřebuji čím dál víc.

Ale pokud máte malou dceru, která miluje Miraie Navrátila, nejde se jeho písním vyhnout. Ty jsou uhlazené, pozitivní, líbivé a udělané tak, že se jich v hlavě máte problém zbavit. Pop je prostě business, stejně jako McDonald’s, kterému dělala skupina reklamu. Je to špatně? Ne. Někteří by zvládli Big Mac třikrát za den, někdo jednou za rok. A tak je to i s hudbou. Každý ať jí a poslouchá, co se jeho břichu a uším líbí.

„Tatííí!“ podívala se na mě prosebně začátkem prázdnin, „kdy bude dvanáctého srpna?“

„Za měsíc,“ řekl jsem u snídaně, „proč?“

„No,“ začervenala se, „víš, holky říkaly, že bude v Karlové Studánce koncert Miraie…, já ho musím vidět! Prosííím!“

„Mařenko,“ odvětil jsem znuděně, „tam bude lidí jako psů…, ty jsi ještě maličká, vždyť tě tam umačkají! Mně se tam nechce, myško!“

„Tati,“ pousmála se šibalsky, „…když nemůžeš, přidej víc!“

Na to se nedalo nic říct. Musel jsem si termín napsat do telefonu. Ač ještě neumí číst, dvakrát mi to zkontrolovala.

Den D konečně nastal. Po nezbytném ranním výběru oblečení, které je i u tak malé holky otázkou cti, jsme vyrazili na autobus. Ten jezdil jednou za hodinu směrem k místu akce. Nutno dodat, že jsme na zastávce nebyli sami. Stáli jsme tam mezi téměř půldruhou stovkou lidí. Sluníčko se po týdenních plískanicích rozhodlo, že to ještě nevzdá. Po dvaceti minutách čekání jsem cítil na svém těle horko jako při kremaci.

„Nepůjdeme raději domů?“ snažil jsem se ještě zachránit situaci, „vždyť je šílené vedro!“

„Ale tati,“ odvětila dcera, „to je dobrý…, život je pohoda, život je fajn!“

Nachystala se na dnešní den dobře. Řekl jsem si, že nebudu prudil…, kvůli ní to vydržím.

Do autobusu jsme se dostali na první dobrou. Lidé na dalších zastávkách však měli smůlu. Vozidlo jelo krokem..., jako když chlap veze tchýni na pohotovost. Ono se ale nebylo čemu divit, byli jsme narvaní až po střechu. Díky vedru se oblečení lepilo na kůži.

Když jsme vystoupili, usoudil jsem, že s tou bídou v republice to fakt není tak zlé. Kapela svůj koncert u nás propojila se skvělým gastrofestivalem Pojez fest v Karlově Studánce, který je pod záštitou hejtmana zvládnutý vždy bravurně. Lidí jako v mraveništi, u každého stánku fronta jako za socíku na banány. Při pohledu na ceny jsem sice koukal jako křovák na kurzovní lístek, ale na své si přišli jak milovníci pochoutek, tak fanoušci všech různých nápojů. Prošli jsme si celý festival, tu a tam něco sezobli. Den jako korálek, řekla by moje babička. Dcerka vše statečně vydržela. Vidina, že uvidí svou oblíbenou kapelu živě, z ní oddálila únavu z nachozených kilometrů.

Koncert jsme zvládli na místě hned u pódia. Přiznám se, že Mirai není úplně můj šálek kávy. Ovšem musím smeknout před bravurním marketingem, scénou i výkonem všech muzikantů. Někdo může namítat, že se jedná o kapelu pro náctileté dívenky. Ano, těch tam bylo přehršel. Zpívaly všechny texty společně se skupinou, znaly slovo od slova. A to i moje dcera. Díky ní si vzpomenu často na věci, na které jsem už dávno zapomněl. Připomene mi, že nebe je pěkně modré, že ptáci krásně zpívají, že kapky rosy na listech trávy jsou vlastně malé diamanty, nebo mi ukazuje, že život okolo není tak zlý, jak se mi mnohdy na první pohled může zdát. Když jsem se podíval na její nadšenou tvář, vzpomněl jsem si na to, že i já jsem kdysi znal a zpíval texty svých oblíbených metalových a hardrockových kapel. Dnes je to však Willie Nelson, Norah Jones, Eric Clapton, Ella Fitzgerald, Frank Sinatra či Ray Charles. Kdo ví, co si dnešní fanynky Miraie budou zpívat za třicet či čtyřicet let? Historie se prostě opakuje, nejde ji zastavit. A je to dobře. Hudba má lidi spojovat, nemá do sebe tahat politiku, protože ta lidi rozděluje, demoluje přátelství. A na skládání protestsongů se máme stále ještě hodně dobře.

Váš Honza