Jak jsem se snažil být slušný

Mám rád hlídací dny. Pracujeme s ženou v dětském domově, kdy máme směny takzvaně na střídačku. A tak na mě padl další hlídací víkend. Naše úžasná čtyřletá dcera poznává svět. V této době, kdy na ni „pidihajzlík kovídek“, jak mu doma láskyplně říkáme, číhá údajně i na hřišti na dětské houpačce či na veřejném pískovišti, je hlídání v tomto důležitém dětském věku složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Protože jsou mateřské školy zavřeny, je dcera v tom nejdůležitějším vývojovém věku ochuzena o sociální kontakty se svými vrstevníky stejně, jako tomu je u všech ostatních dětí. A to je důvod, proč se jí snažíme ukázat přírodu, sociální kontakty jí vynahrazujeme svou přítomností. Srnka či káně jsou sice úchvatnou podívanou, ale na koloběžce či jízdním kole se s nimi závodit nedá.

„Pojedeme se podívat na koníčky?“ zeptal jsem se své dcery minulou sobotu. Tvář se jí rozjasnila do nepopsatelné radosti a vykřikla: „Hurá, jupí, na koníčky!“

Podíval jsem se ven, lehce „pršosněžilo“. Vyladili jsme oblečení, vzali si deštník s motivem Ledového království a vyrazili jsme směrem k ohradě s koňmi. Obvykle jezdíme na farmu do Karlovic, ale tentokrát jsme šli jinam. Když jsme přišli k ohradě, nasadili jsme si roušky. Pohled na koně nám udělal radost.

Majitel koní v zeleném svetru a s plesnivými vousy na nás mával a hlasitě a nepěkně na nás křičel, abychom mu koně nehladili a abychom vypadli, prý se to teď nesmí, protože premiér je debil. Vzhledem k tomu, že se s lidmi nerad hádám, zejména by mi jakékoliv hulákání vadilo před dcerou, vydali jsme se směrem zpět.

„A vy budete asi taky pěkně blbej, když máte ten hadr na ksichtě,“ křičel zpovzdálí. Otočil jsem se na něj a zhluboka jsem se nadechl s tím, že mu něco řeknu, ale má čtyřletá dcera mi zmáčkla ruku a řekla: „to je lumpík ten pán, že tati?“ Vždycky, když mi není do zpěvu, mě to malé stvoření dokáže rozbourat na prach. „Půjdeme domů a půjdeme s Alfíkem (náš německý boxer, pozn. aut.) ven na louku, jo?“ řekla dcera zcela klidně. Při cestě domů mě ale bombardovala dotazy, které jí létaly tou malou hlavičkou.

„Tati, kdo je to premiér?“

„Mařenko, to je takový ten pán, který řídí tady tu naši republiku. Ten, co je pořád v televizi.“

„Ten z Kouzelné školky nebo ten s těma velkýma ušima ve zprávách? A co je to debil, jak říkal ten pán od koníčků?“

Zarazil jsem se. Je až neskutečné, jak děti v tomto věku analyzují to, co kolem sebe slyší. Kdesi jsem slyšel, že pokud chcete znát čistou pravdu, zeptejte se malého dítěte.

„Mařenko, debil je člověk, který je zlý k ostatním lidem,“ nevěděl jsem, co jiného si mám v tu chvíli vymyslet. Chvíli přemýšlela a pak ze sebe vypálila: „tak ten pán od koníčků, který na tebe křičel…, to byl taky debil, že tati?“

Než jsem stačil zareagovat, zazvonil mi telefon. Další z mých blízkých přátel je v umělém spánku. Člověk, který nezkazil žádnou legraci, člověk, na kterého jste se vždy mohli spolehnout. Proto nebuďme debilové, týká se to každého z nás!

Váš Honza