Jak jsem cestoval aneb Proč milovat Řeky, část první

Byli jsme v Řecku. Bídě navzdory. Letadlo – dopravní prostředek, ač o něm všichni tvrdí, že je nejbezpečnějším ze všech, způsoboval v naší rodině rozkol už dobrých čtrnáct dní před startem. Padák jsme však nepotřebovali. 

Mám rád svou ženu. Již jsem o ní psal, že na ní miluju vlastně úplně všechno. Stará se o nás všechny, přičemž bez její přítomnosti bych byl v životě naprosto nepoužitelný. Pro svou rodinu by udělala cokoliv, když jde do tuhého, zmlátí i útočícího vlčáka. Ono totiž žít se mnou v jedné domácnosti je na zlaté hodinky či na vyznamenání „Za statečnost“. Tak tvrdohlavého manžela by snad nevydržela žádná z okolí.

„Proč jsi vybral dovolenou, na kterou se letí? Vždyť víš, že se letadel bojím!“ vynadala mi manželka den před odletem asi sedmkrát. Z letadel má opravdu hrůzu. Prostě aviofobie v plné parádě.

Na letiště v Ostravě jsme dorazili v dostatečném časovém předstihu, ovšem náš stroj měl více než hodinu zpoždění. Sledovat přistávající kolosy přes sklo byla příjemná podívaná. Náš Boeing 737 dorazil na plochu kolem půl deváté večer. Mám velký obdiv k těm, kteří tyto macky dokážou řídit a odlepit od země. I argument, že pilota nemůže opravdu dělat nějaký Tonda z lisovny, ale vyškolený a vyrovnaný borec, moji ženu neuklidnil. Když viděla ten kolos, rozklepala se jí kolena jako před Božím soudem.

Naše dcera se uvelebila u okénka nad křídlem a nahodila onen známý „kdy už tam budeme“ výraz.

Jakmile se Boeing vznesl k nebesům, začala Mařenka zvesela křičet: „jupí, paráda! Tatínku a co je tam za světýlko? To je hvězdička?“ Nádherné dětské nadšení a radost. Manželce jsem po celou dobu málem měřil tělesné funkce, protože byla bílá jako čerstvě natřený plot. Ale zvládla to dobře.

Přistávací plocha v Kerkyře je enormně krátká. Když přilétáte, máte pocit, že si nohy umyjete rovnou v moři.

Při vystupování z letadla chcete políbit zem. Ovšem i ve dvanáct v noci je teplota kolem třiceti stupňů…, proto nelíbat! Obličej od betonu už byste neodlepili..., a přes den byste na zemi udělali luxusní volské oko.

Z hlavního města jel autobus podél celého ostrova, do hotelu jsme se dostali asi za hodinu a půl. Rodinný podnik, žádná snobárna, ale bohužel také žádný hotelový program. O to více jsme měli možnost si část ostrova projít a poznat.

Korfu je skutečně zelený ostrov. Olivovníků je tady více než smrků v Jeseníkách. Středomořské klima přeje všudypřítomným palmám, orchidejím, muškáty tady rostou přímo ze země. Pěstuje se zde rovněž trpasličí pomeranč zvaný kumquat, z něhož se vyrábí nejen marmeláda, ale také výtečný likér. Hospodářství je plně závislé na turistickém ruchu, ovšem docela mě mrzelo, že když si večer sednete do kavárny či restaurace, neslyšíte úchvatnou řeckou hudbu, ale americké a anglické hity, díky nimž jsem přestal poslouchat tradiční rádia u nás, tedy s výjimkou Dvojky a Country rádia. Řecký večer s Madonnou? To mě celkem mrzelo.

Zeptal jsem se našeho hotelového číšníka Pedra, aby mi vysvětlil, proč došlo k té změně. Usmál se a řekl, že se musí řada podniků přizpůsobit turistům. Je to sice smutné, ale věřím, že kdyby se do dnešní doby probudil u nás třeba František Palacký, asi by taky nevěřil svým očím.

Přítomné malé lodičky s oloupaným lakem a rezavými řetězy dávaly na vědomí, že nejen olivy, cestovní ruch, ale také rybolov je dalším způsobem obživy. Pozorovat staré rybáře, kteří se po západu slunce pouští do práce, bylo v kontrastu se zbytky slunečních paprsků odrážejících se na hladině moře ohromující.

Kovidová i ekonomická krize dostatečně pozlobily i ostrov Korfu. Vedle mnoha luxusních hotelů lze najít opuštěné a zchátralé budovy a vraky automobilů. Třídění odpadu v části našeho ostrova neznali, neskutečný nepořádek v ulicích by leckterý ředitel technických služeb u nás psychicky nezvládl. Srdce mi také trhala hromada opuštěných koček, v jednom zákoutí jsem jich napočítal dvanáct.

Mimo tyto nedostatky si mě ovšem Řekové naprosto získali.

Před každým domem vlaje národní vlajka, jsou na svou zem totiž neskutečně hrdí. Jedná se většinově o velice milé, veselé, přátelské a věčně usmívající se lidi. Důvodem jejich optimismu je životní styl a rodina. Ano, ta je pro ně nejdůležitější. Taverny a podniky se předávají z generace na generaci.

Jejich vztah ke starým lidem je neskutečně silný. Potomci se starají o starší rodiče, neposílají je do domovů důchodců. Při večerní procházce jsem vídával babičky sedící na dvorku u otevřených dveří. Starší pánové trávívají čas v kavárnách či tavernách u karet či jen tak rozjímají na zápražích svých domů. Řekové dělají vše jen pro rodinu, chtějí své děti a prarodiče zabezpečit.

Další zajímavá vlastnost je klid a žádný stres. Proč by měl Řek něco dělat dnes, když vše lze udělat zítra? Pracují ale celodenně, mezitím si dávají hodně odpočinku, siest. Ono se není čemu divit, protože v tom vedru to ani nijak jinak nejde. Rodilého Korfana jste poznali také podle toho, že i ve čtyřiceti stupních měl na sobě dlouhé kalhoty, triko a tenisky. Pedro mi říkal, že kdybych tam žil dlouhodobě, tak bych poznal, že toto oblečení je lepší, není v něm tak horko.

Řecká doprava, provoz v ulicích a jiné perličky přinesu v dalším blogu.

Kala na pernas!

Váš Honza