V březnu na Adršpašsko-teplické skály

Pamatujete, jak bylo na začátku března po několik dní krásné počasí? V Krkonoších bylo určitě plno, zatímco o pár kilometrů dál ani noha.

Byl to jeden z těch výletů, co vznikne prostě proto, že může, a protože vyšla předpověď. Nadto, jakožto nadšený astronom, jsem chtěl vidět někde v klidu a bez světelného smogu, jak se na noční obloze potká Jupiter s Venuší

Je 1. březen a já přijíždím do Markoušovic. Nocleh mám domluvený v sokolovně. Je to kouzelné místo. Jsem jediným hostem na ubytovně a později i jediným hostem v hospodě, kde pan domácí nabízí půllitr točeného Krakonoše za 27 korun. Přijíždím už ve 3, abych ještě stihl jeden online meeting. Po meetingu se vydávám na místní rozhlednu na Markoušovickém hřebenu. Na ni se vydávám až před západem Slunce.

Rifle s podšívkou, lyžařská bunda a čelovka. Když vyrážím, je na nule, ale postupně se citelně ochlazuje. Za celou cestu nepotkám nikoho. Opravdu nikoho. Projdu kolem chatek, bunkrů, razím prvostopy na cyklostezce.

Nakonec dorazím až na rozhlednu. Výhledu na západ dominuje Trutnov a nad ním Venuše s Jupiterem, severním směrem pak Janské lázně, na jejichž svazích  je noční lyžování a než padne úplná tma, vidět je i Sněžka. Jihozápadní pohled pak nabízí samotné Markoušovice a přilehlé vesnice.

Ráno vyrážím na Adršpach. Udělal jsem si rezervaci na vstup i na parkování, ale až na místě zjistím, že jsem se o den spletl a moje rezervace už expirovaly. Ale nakonec to domluvím na místě. Koneckonců na parkovišti stojíme jen dva.

Už to napovídá, že dneska bude procházka skalami exkluzivní. Když mířím ke vstupu do skal, není tu ani noha. Za následující 3 hodiny potkám 8 lidí. Číslo 7 a 8 je dvojice z USA. Pochválím jim načasování výletu.

Mluvit na českém blogu o Adršpachu je jako nosit dříví do lesa. Ale já jsem tu poprvé a zima může přinášet nové pohledy na dobře známé lokality. 

Přesto, že je sněhu pomálu, je chladno a jezero při železniční zastávce je zamrzlé. Při ranním slunci působí zpola zamrzlé jezero klidně a i když je v otevřené krajině sněhu pomálu, nasvědčuje to, že mezi skalami, kde je v tomto období pořád stín, to bude jiný příběh.

Okruh v Adršpašských skalách vede v zásadě dvěma cestami, které se potkávají v nejzazším bodě. Východní část je pro kohokoliv - širokou cestou projede i rodina s kočárkem.

Západní cesta už pro každého není. Cesta se škrábe mezi skalami a do průrev a je třeba absolvovat stovky schodů.

Přesto lze absolvovat celý okruh bez problémů za hodinu. A teď co dál? Nabízí se přesunout se do Teplických skal. 

Okruh Adšpašskými skalami končí u vodopádu. Od něj je to ke stezce k Teplickým skalám dobré 4 kilometry, které jsou minimálně zpočátku, takhle v březnu, docela těžkým terénem.

Sněhu je mezi skalami spousta a není těžké si představit, že kdyby byla zima tužší, projít by se stezka nedala. Naopak jezírko nad vodopádem, kde v létě jezdí loďky, moc jezírko v březnu nepřipomíná.

Po hodince chůze jsem v Teplických skalách. A to je jiný příběh než v Adršpachu. Zatímco Adršpašské skály začínají kousek od železniční zastávky, cesta k těm Teplickým trvá od vstupu dobrých 20 minut. Nadto je cesta dosti  příkrá.

Samotný okruh je, řekněme, pro mírně pokročilé. Ne, že by trasa byla těžká nebo schodů mnoho, nejsou tu autostrady pro davy jak v Adšpachu. Díky tomu si připadáte mnohem víc jako ve skalní divočině. Už chata na vstupu je v impozantní scenérii.

Jen po pár metrech procházíte úzkými průrvami…

..na velká náměstí..

..nebo k obnaženým vysokým skalním stěnám.

Na cestě z Teplických skal potkávám odbočku na hrad Střmen. Od cesty vede na vyhlídku 300 schodů. To říká cedule. Zní to děsivě, přesto lze cestu zdolat za 10 minut vzhůru a 5 minut dolů. 

Výhled je pěkný, přesto nečekejte impozantní pohledy na skalní systémy. Ani po samotném hradu, který byl tvořen upraveným skalním masivem, na vrcholu není mnoho stop. To je velkou měrou způsobeno jeho extrémní lokalitou a tím, že už v roce 1534 byl veden jako zbořený.

I proto je spíše, než sporadické stopy po pevnosti, atrakcí cesta sama. Náročnost trasy se postupně zvyšuje. Není to proto cesta pro každého, a to ještě fotky ubírají na dramatičnosti.

Až po slezení dolů do údolí zjišťuju, že ve skutečnosti je areál ze strany Teplic nad Metují volně přístupný, resp. že se neplatí za vstup ani za parkování. Od skal pak jede lokálka jednou za 2 hodiny jednu zastávku zpátky do Adršpachu.

Jaký je závěr? Adršpašsko-teplické skály jsou ne náhodou highlightem České republiky, kam se v letní sezóně valí davy . Stačí ale trochu vystoupit stranou a namířit si to sem mimo hlavní sezónu, a hned je to jiný příběh.