Turecko autem: 9. díl - Ani

Po roce a půl opět v Arménii. Jenže tentokrát je to jiné, protože jsem na Turecké půdě. Je to působivé i děsivé.

Historie vztahů mezi Turky a Armény je hrozná. Už jsem se o tom trochu rozepsal v blogu z Arménie. Ve stručnosti: Arménie se historicky rozkládala na mnohem větším území než dnes, a to kolem tří jezer: Sevanského (dnes Arménie), Vanského (dnes Turecko) a Urmijského (dnes Írán). Historickým hlavním městem bylo Ani a před ním ještě Kars (oba dnes v Turecku). Posvátnou horou Arménů je Ararat (dnes taktéž Turecko). Začátek 20. století byl ve znamení úpadku Osmanské říše. Nejprve byli Turci vytlačeni z Balkánu a mnozí se přesunuli právě do východní Anatolie, kde už v té době nebylo soužití Turků s Armény zrovna optimální. Následovala válka, z jejíž neúspěchů mnozí Turci vinili právě Armény. Přišly pogromy, deportace, likvidace, vyhánění do pouště. Turecko nikdy genocidu nepřiznalo a tvrdí, že šlo o náhodné incidenty, mnohdy dokonce z etnických čistek obviňují Arménce.

Těžko se na to dá dívat nezaujatě. Přesto určitou objektivní představu si můžete udělat, když navštívíte obě země. Zatímco nejstarší (stojící) památkou v Jerevanu je mešita (byť ší'itská), arménské (resp. obecně křesťanské) kostely a kláštery v Turecku jsou rozpadlé, v horším případě rozstřílené, protože se na nich cvičila armáda. Hranice mezi zeměmi se řadí k těm nejstřeženějším, jsou na ní sice dva přechody, ale ty jsou dlouhodobě uzavřené a hranici tak nemůžete po zemi překročit, jedině letadlem z Istanbulu nebo Antalye, případně přes třetí zemi. Nutno ale dodat, že už tu byly i lepší časy, jak se dozvím od (raději) anonymního celníka, se kterým se dám do řeči v Ani. Říká, že deset, patnáct let nazpět byly vztahy relativně normalizované, jenže po boku Erdogana rostlo nacionalistické křídlo a on jim šel čím dál víc na ruku, a pak přišla válka o Karabach, v níž Turecko otevřeně podporovalo Ázerbajdžán.

Jak vidí dnes Arménii a Arménskou genocidu Turci? Když se zeptám Pinar v Istanbulu, jak to vypadá dnes se vztahy mezi Arménií a Tureckem, hned na mě vystartuje a povídá: my jsme to neudělali, jestli umřeli v poušti tak proto, že tam šli sami. Není to poprvé co se s podobnou reakcí setkávám. Anonymní celník říká, že incidenty byly na obou stranách a je hrozné, kam to zašlo. Kamarád Ender nemá tendence zaujmout pevné stanovisko. Spíš je to v duchu: jestli to tak bylo, je to hrozné. Setkám se ale také s něčím, co by se dalo popsat jako pocit hanby za to, že národ se k této věci nebyl schopen postavit.

Nedá mi to a jedu se k Arménské hranici podívat. Krajina je působivá, i za deště, přesto celkový dojem je spíše děsivý. Hned za poslední odbočkou je cedule, že odtud dál se nesmí fotit. Pár set metrů za ní je i cedule, že dál je vjezd zakázán. Překvapivě žádná závora, žádní vojáci. Raději to nepokouším.

Mým ultimátním cílem je Ani. Původně se do něj chci vydat až ráno po noclehu v Karsu. Jenže od někdejšího hraničního přechodu za městem Akyaka vede k Ani klikatá vedlejší cesta, po níž nikdo nejezdí, a není to ani o moc delší. Tak si řeknu, že to zkusím už dneska.

Ještě před bránou do Ani potkávám Bogdana s jeho ženou. Mají sezónní profesi, což jim otevírá možnost jezdit na dlouhé cesty v upraveném Mercedesu Sprinter. Zatímco já se začínám pomalu vracet, oni míří dál do Gruzie a Arménie. Vyměňujeme si tipy a postřehy.

Samo Ani je jedním z vrcholů mé cesty. Někdejší metropole arménské říše byla vybudována v 10. století na vysokém skalním ochozu nad řekou Akhuryan, chráněná ze třech světových stran přirozenou bariérou. V době největšího rozmachu mělo Ani 100 000 obyvatel, tedy bylo  srovnatelně velké, i významné, jako Konstantinopol. Ani poměrně často měnilo vládce. Hned v 11. století ho dobyli Seldžukové, pak Gruzínci, pak Kurdské kmeny. V 14. století město vyplenil Tamerlan, potom přišla zemětřesení a nakonec z něj Turecká armáda udělala cvičiště, resp. střelnici.

Mnoho toho v Ani nezbylo. Šest rozpoznatelných kostelů v různém stádiu rozkladu, mešita s oktagonálním minaretem (který sloužil před zpřístupněním turistům jako strážní věž), katedrála (momentálně ověšená lešením) a citadela. 

Ani je na seznamu Unesco a pod hrozbou vyřazení se začaly objevovat náznaky renovace. Ale zatím jsou to opravdu jen náznaky. I na tom málu, co tu zbylo, je potřeba udělat ohromný kus práce. Tolik, že není ani snadné říct, odkud začít.

A pak je tu celá řada dalších budov, z nichž někdy zbylo jen obvodové zdivo, jindy jen základy, a jen díky popiskům laik rozpozná, na co kouká. Pravda podobně je tomu i leckde jinde, třeba v takovém Hattuşaş, o kterém jsem psal o pár dílů dříve, ale to bylo město staré 3 000 let.

Ani je velký areál a jediný, kdo je v něm se mnou, je turecký pár. On mluví slušnou angličtinou, ona ani slovo. Pracuje na (krátké) hranici mezi Tureckem a azerskou enklávou Nachicevan. Bavíme se o ledasčem, dvě témata už jsem načal. Mluví o politice, o Arménech i o Ázerech. Nebere si moc servítky, když popisuje Nachičevan jako Severní Koreu a ač pochází z Trabzonu, bašty Erdogana, dost jasně se vůči němu vymezuje. Když se zeptá, jak je Turecko vnímáno zvenčí, chvíli váhám a pak říkám, že Turecko vnímáno je agresor a nespolehlivý partner. Na chvíli ho to zarazí a chce vědět víc. Říkám mu: podívej se kolem, máte problémy skoro se všemi sousedy, s Řeckem a Arménií historicky, s Íránem ekonomicky, v Iráku a Sýrii přímo intervenujete… a pak jsou tu Kurdové. Souhlasí, chvíli mlčí a pak se z čista jasna zeptá, jestli je lepší vepřový nebo hovězí. Na to mu řeknu, že vepřový, že hovězí je moc těžký. I to přijme v pohodě a začne obhajovat, proč ho nemůže, že je to nečistý zvíře, co sežere všechno. Na to mu povím, že proto je nejlepší, že na Korsice žijou polodivoký prasata, co žerou především kaštany a šunka z nich je hotová lahůdka. Možná jsem ho trochu načal.

Rozloučíme se a už už se mám k odchodu, když se začne trhat oblačnost. Měním plán a rychle ještě vyběhnu na citadelu, kam se mi původně moc nechtělo. Odtud vidím Ani v plné kráse.

Tady pro dnešek končím. Ale zdaleka to není konec Arménského Turecka.