Turecko autem: 20. díl - Praktické rady a postřehy na závěr

Po pěti týdnech na cestě jsem sesbíral celou řadu postřehů, z nichž mnohé nešlo plynule začlenit do cestopisného charakteru blogu. Proto tentokrát shrnu celkový dojem a přidám praktické rady.

Co očekávat od Turecka? Turecko je nádherná a rozmanitá země. Nabízí polopoušť i husté lesy, nádherné pláže i velehory. Navíc Turecko má všechno tohle pohromadě na poměrně malém prostoru. Do toho má Turecko spoustu památek, neolitických, chetitských, řeckých, římských, byzantských, arménských, gruzínských a samozřejmě osmanských a tureckých.

Přesto nemusí být snadné si Turecko oblíbit. Především Turecko není Evropa. Byť do ní geograficky zasahuje, kulturou a mentalitou to Evropa není. V době mé cesty, na jaře 2023, spousta lidí z Evropy s optimismem hleděla k prezidentským volbám věříc, že skončí hegemonie prezidenta Erdogana. Ne jinak tomu bylo i v samotném Turecku, byť je třeba si přiznat, že jak kde. Turecko je totiž ve skutečnosti velice rozdělené.

Turecko není zdaleka jen takové, jak by se mohlo zdát po návštěvě riviéry nebo Istanbulu. To je jen výkladní skříň. Abyste viděli to pravé Turecko, je třeba vystoupit ze sociální a geografické bubliny. Už jen budeme-li brát jako sociální bublinu Turky, co mluví plynně anglicky, je to setsakramentsky těsná bublina.

Na jednu stranu se říká, že není dobré posuzovat zemi, potažmo národ, podle jejich představitelů a podle toho jak vystupuje navenek. Na druhou stranu se také říká, že země má takové představitele, jaké si zaslouží, takové, kteří jsou typickým produktem země. Jak jsem projížděl Tureckem, uvědomil jsem si, že to pravé Turecko není takové, jaké bychom ho chtěli vidět z Evropy. Jak míříte na východ, čím dál více se vkrádá pocit, že Erdogan je opravdu symbolem Turecka, symbolem národa, který za těch posledních sto let ještě úplně nevstřebal, že už nevládne regionu.

Jak jsem zmínil v jednom z předešlých blogů, v Ani jsem v rozhovoru s místním na otázku, jak Turky vnímáme zvenčí, zmínil, že Turecko je vnímáno jako agresor, že má problémy se všemi svými sousedy. Důvody pro to se různí, někdy to má náboženskou rovinu, někdy byznysovou, někde jsou za tím staletí nevraživosti. Aby toho nebylo málo, turecká armáda na vlastním území (a nejen na něm) rozdmýchává více či méně horkou občanskou válku. Proč to znova vytahuju? Tohle všechno se dle mého soudu promítá i do současnosti, do něčeho, jako je národní mentalita, a projevy různé formy bezohlednosti nebo sobeckosti potkáváte v Turecku na každém kroku.

Výsledkem je, že kromě spousty zážitků z ohromující krásy Turecka a vyspělosti infrastruktury mám v paměti i momenty, nad kterými zůstává rozum stát. Na cestách si zvyknete, že vás chce co chvíli někdo natáhnout, ale aby to na vás ten samý vrchní zkusil třikrát během půl hodiny? Nejprve přinese (jiné) dražší jídlo, pak účtuje něco úplně jiného a nakonec naťuká do terminálu vyšší částku. V Side za mnou přišel starší borec a říká, že mě provede, že je archeolog a že nic nechce, že nemá problémy s penězi. Po dvaceti minutách ode mě chtěl 400 lir. Jak později podotkl kamarád, v návaznosti na příběho jeho známého: buď rád, že tě nezatáhl mezi svoje kumpány, kteří by tě okradli o všechno. Jako z jiného světa je i příhoda z Mardinu, kdy jsem odcházel už za tmy ze zahrádky restaurace po strmých schodech. Když jsem se chytil velkého zděného zábradlí, spálil jsem si ruku, protože tam vrchní jen tak zanechal hořící cigaretu. Jakoby nestačilo, že Turci kouří úplně všude, klidně u vedlejšího stolu, zatímco si dáváte snídani. Kdekoho může obtěžovat i to, že po vás pořád někdo chce peníze v očekávání, že jste chodící bankomat. Děcka za vámi dokonce běhají volajíc: money, money, give me money. Takové příhody se přihodí leckde, jenže můj výčet by mohl pokračovat. Pomalu každý den jsem se setkal s podobnou animozitou.

Specifickou kategorií je pohyb po silnicích, kde jakoby všichni uvolnili stavidla své (více či méně) latentní bezohlednosti. Ne, není to organický chaos nebo bezelstná bezohlednost typické třeba pro Jižní Ameriku nebo Indii. Nakonec, už jste se někdy srazili s motorkou? Na chodníku, jako chodec?

Na co se také těžko zvyká, je i chování vůči přírodě a vůči bezprostřednímu okolí. Ponechme stranou politickou rovinu, kdy se celá řada projektů realizuje hlava nehlava, bez ohledu na místní nebo okolní státy (Turci postavili přehrady na Eufratu a v Iráku teď nemají vodu). Na co jsem si ani po týdnech nemohl zvyknout, byl všeobklopující nepořádek. To není jen výsadou Turků, ale obecně Blízkého východu. Na jedné straně jsou tu navonění a upravení Turci, kteří vám rádi vysvětlí na počkání, jak jsou psi nečistí, a co teprve prasata, ale přitom když vidíte jakým svinčíkem jsou obklopení, jak vyhazují odpadky a vajgly z auta za jízdy, kdekomu se může přitížit.

Aby to ale nepůsobilo, že Turky jen haním, je třeba si říct, že jako v každé společnosti, i v Turecku narazíte na všechny typy lidí. Byť mnoho Turků těsně svazují dogmata spojená s jejich náboženstvím, narazíte i na lidi otevřené a přátelské. Zvláště v Kurdistánu nebo naopak v Istanbulu, resp. obecně na západě země.

Tolik na úvod můj pohled na Turecko jako celek. Nyní o tom, jak se připravit na cestu do Turecka?

Několikrát jsem ilustroval, že Turecko má velmi vyspělou infrastrukturu, proto se můžete po zemi pohybovat rychle. Na druhou stranu je to země poměrně velká, větší než Ukrajina, největší ryze evropská země, a tak na její procestování je potřeba spousta času. I proto si myslím, že vlastní auto může být vhodná volba, pokud to umožňují časové možnosti.

V Turecku platí naše zelená karta i havarijní pojistky. Na co je ovšem třeba dát bacha je, aby se jméno v techničáku shodovalo se jménem řidiče. Pokud je auto psané na privátní osobu, je možné ještě situaci vyřešit na hranici po telefonu, nicméně je-li auto psané na firmu, může se stát, že nebudete s autem do země vpuštěni pokud nemáte písemné dobrozdání.

Po překročení hranice je třeba se zaregistrovat na některé z větších pošt do systému HGS, který vám na dálnicích strhává mýtné. Systém je ale nepřehledný a mýtné není pevné. O tom více v jednom z prvních blogů.

Pokud se nevydáte do Turecka se zájezdem, téměř určitě budete potřebovat data. Dnes jsou dvě možné cesty, jak připojení obstarat: využít místního poskytovatele nebo si koupit eSIM. Místní tarify jsou skoro až absurdně levné, když 40 GB stojí 159 lir, nicméně bude třeba připlatit za aktivaci. eSIM stojí podle velikosti balíčku. Například u Airalo stojí 5 GB na měsíc 12 USD, a 10 GB na měsíc 18 USD. Je to dražší než klasická simka, ale jsou s tím spojeny tři nezanedbatelné výhody: nemusíte nikam chodit, prakticky okamžitě jsou služby k dispozici a obcházíte blokování některých služeb ze strany Turecka. Typickým příkladem zablokované služby je Booking.

Tím, že je Booking zablokovaný pro turecké IP, můžete jej smysluplně využívat téměř výhradně ve velkých městech a turistických lokalitách. Jak se posouváte na východ, a ubývá turistů z ciziny, nabídka se omezuje skoro až k nule a je třeba sáhnout po místní alternativě. Příkladem může být otelz.com, ale ten využijete už jen spíše na obhlédnutí terénu, protože v této části země je tak levno a nabídka tak omezená, že beztak jsou nabídky všech ubytovacích kapacit srovnatelné.

Tím se dostáváme k financím. Istanbul a Turecká riviéra je 2x až 3x dražší než velká většina zbytku země. V Istanbulu ušetříte tím, že se posunete s Fatihu směrem k Beşiktaşi nebo na druhou stranu Bosporu do Üsküdaru. Na Turecké riviéře je to složitější, tady chtějí sedřít turisty z kůže. Jako kapitalisticky smíšlejícímu člověkovi se mi chce říct, že je to vyrovnání nabídky a poptávky, realita bude spíš taková, že je to něco jako kartelová dohoda mezi polomafiánskými strukturami - stačí přejet 200 kilometrů z Alanye do Anamuru a srovnatelná večeře nestojí 300 lir, ale 100 lir. Úplně na východě se pak za 100 lir najíte v restauraci jako králové se vším všudy, podobně jsou i nákupy v supermarketu laciné. Jediné, co je drahé, je alkohol. Ten je na východě skoro až nedostupný. Výjimkou je jen vinařský region kolem Mardinu.

S financemi souvisí i to, že Turecko je stále poměrně dost hotovostní ekonomikou. Kartou zaplatíte na čerpacích stanicích nebo v supermarketech. V ubytováních a restauracích už je to méně běžné a na stáncích je to bez šance. Osobně ve velké míře používám Revolut, který má ve všední dny platby a výběry z bankomatů v cizí měně za střed. Nicméně je třeba dát pozor na to, aby vám sám bankomat nenaúčtoval poplatek navíc. Ten může být až 10 % (Akbank). Z mé zkušenosti je zdarma Halkbank a Ziraat, nicméně to se může měnit.

V neposlední řadě je třeba správné načasování cesty. Osobně si myslím, že optimální doba na návštěvu Turecka je květen. Už jsou dlouhé dny a teplo, ale ještě není hlavní sezóna. Navíc tam, kde není úplně suché klima, se krajina zelení. Není to ale už kvetoucí jaro, to nastupuje v Turecku dříve. V červnu už začíná být (zvláště na východě) ukrutně horko a teploty mohou šplhat až ke 40 stupňům, v extrému až k 50 stupňům. Vhodně se může jevit i září nebo říjen, nicméně krajina bude dost seschlá a dny budou kratší. Dobré je také vyhnout se ramadánu (je vázaný na lunární kalendář, proto se každý rok posouvá k dřívějšímu termínu) a mít na paměti, kdy jsou státní svátky (den suverenity, den Atatürka, den demokracie, den vítězství, den republiky). Při ramadánu může být země více či méně paralyzovaná, při svátcích si lidé berou volno a muzea mívají volný vstup.

Mám-li shrnout svoje domy z Turecka, řekl bych, že můj vztah k němu je ambivalentní. Je to ohromující země, která má každému cestovateli co nabídnout. Přesto ve světle toho, jak působí Turecko navenek i toho, jací jsou mnohdy sami Turci, není jednoduché si zemi oblíbit. Určitě se Turecko řadí k zemím, které bych rád navštívil znova, když už pro nic jiného, tak kvůli Kappadokii, kterou jsem minul úplně, nebo kvůli těm několika přátelům, které tam mám a rád bych se s nimi jednou zase viděl. Stejně tak Turecko může být dílčím cílem větší cesty ať už do Gruzie, Iráku nebo do Íránu.

Jednou se tam třeba znova podívám. Jen to asi nebude hned. Uvidíme.