Turecko autem: 15. díl - Syrské dědictví

O tom, jak vypadá Sýrie, máme za poslední roky určitou představu z televize. Z kulturního hlediska je ale i kus Sýrie v jihovýchodním Turecku a je to poměrně rozmanitý kus země.

V Istanbulu jsem se ptal Pinar, několikrát zmíněné průvodkyně, kde je v Turecku nejlepší víno. Bez váhání označila Mardin. Povídám, že tam ale bylo zemětřesení, není to tam rozvrácené? Ona že ne, že mimo pás nejsilnějších otřesů (na jehož okraji byl i bezmála dvoumilionový Gaziantep) nenapáchalo zemětřesení výraznější škody.

Téměř stotisícový Mardin leží zhruba 20 kilometrů od syrských hranic, jedné z nejproblematičtějších hranic dnešní doby. Ač je mezinárodně hranice všemi uznávaná, turecká armáda ji za tichého přihlížení většiny světa ráda překračuje, aby čistila prostor na syrské straně. Důvodů pro to má více, od nerostného bohatství po více či méně otevřený boj s Kurdy. Že vám to něco připomíná?

Mardin je unikum. Turky v něm nehledejte. Populace je zhruba z poloviny arabská a z poloviny kurdská. Z náboženského hlediska historicky hrají významnou roli syrští křesťané (také nazývaní asyřané, což je ale trochu matoucí s ohledem na mnohem starší starověkou civilizaci), jedna z nejvíce perzekuovaných náboženských skupin na světě. I když historicky spadají do východního křesťanstva, nikdy nebyli kulturně spojení s Římem, ani s Byzancí. Jejich kultura vychází z aramejštiny, která je semitským jazykem, ze kterého se později vyvinula syrština.

Mardin se nachází v nadmořské výšce více než 1000 metrů kolem skalního ochozu, z něhož je vidět daleko směrem na jih k dnešním syrským hranicím. Staré město je klasickým stísněným blízkovýchodním městem, kde na ulicích je čilý ruch a silnice kolabují pod náporem dopravy. Jakožto památka UNESCO je město vyhledávanou turistickou lokalitou, navzdory drsnému klimatu, kdy už v květnu lezou teploty vysoko nad  30 °C a přes léto i vysoko nad 40 °C.

A právě tady je to nejlepší víno široko daleko. Ale pořád jsme v Turecku. Proto vzniká vcelku kuriozní situace, kdy na jedné straně nedostanete sklenku vína v restauraci, na druhou stranu ulice jsou skoro až obsypané obchody s vínem. Nejsou to ale vinárny, proto jen tak u vína neposedíte. Budete rádi, když prodavače zlanaříte, aby vám dal ochutnat do kelímku.

Jednoho takového se mi daří přesvědčit, aby mi dal ochutnat. Podnik se jmenuje Siras Su¨ryani S¸arapc¸ilik. Povídám panu domácímu, že si nemůžu koupit láhev, že jsem sólo cestovatel, že v tomhle horku ji nepřevezu a jak bych ji otevřel, musel bych ji vypít sám. Chvíli váhá, ale pak se domluvíme na sto lirách za jeden a půl decový kelímek. Vína má výtečná. Hned si fotím etikety.

I Mardin sám toho má dost co nabídnout. Jako každé správné město v tomto regionu má trh, centrální mešitu a městské muzeum. Dle mého soudu nejzajímavějším místem je Sultan Isa Medresesi ze 14. století, která je za dvacet lir praktický celá přístupná, a to až po střechu, ze které je nádherný výhled na město. 

Ale pořád jsme v Turecku (ano píšu to už podruhé). Na vrcholu skály, která město obklopuje, je citadela, jejíž historie sahá až do 4. století před Kristem a na niž je dobře vidět právě z medresy, resp. na její oplocení. Citadela má pohnutou historii a sehrála svoji roli při arménské genocidě, kdy sem sváželi duchovní, aby je následně popravovali. A dnes? Dnes je na citadele radar a s ní spojená posádka turecké armády.

Trochu jiným příběhem je klášter Mor Gabriel, ke kterému mířím po raní prohlídce Mardinu. Klášter se datuje až do 4. století a je v něm pohřben sv. Gabriel. Lonely planet píše, že se dovnitř nedostanete bez průvodce, ale není tomu tak, naopak (v květnu 2023) se můžete po areálu pohybovat tak volně, až to překvapí.

Klášter je umně zrestaurován, že si v jeho prostorech připadáte jako v některém z paláců maltézkého řádu ve Středomoří. Kouzlo klášteru Mor Gabriel navíc posiluje jeho odlehlost, která způsobuje, že sem jen tak někdo nezavítá.

Z Mor Gabriel mířím do Nusaybinu, města, které působí hrozivě už jen při pohledu na mapu. Hranice jsou na Blízkém východě problematickým tématem, které těžko může mít řešení. Legenda říká, že je namalovali za 1. světové války opilí britští důstojníci. Ať to bylo jakkoli, nově vzniklé hranice rozdělily etnika a náboženské skupiny a mnohde doslova rozdělily město. Příkladem je Nusaybin, poblíž hlavní silnice do Iráckého Kurdistánu.

Historie města je dlouhá a sahá až k Asyřanům, Babyloňanům a Alexandru Velikému. Jakožto Nisibis bylo město centrem římské Mezopotámie. I po ovládnutí muslimy šlo o prosperující město a do 1. světové války mělo město významnou křesťansko-židovskou komunitu. A dál? To už si domyslíte. Aby toho nebylo málo, dohoda Turecka s Francií rozdělila město vedví, s Qamishli na syrské straně.

Dnes tvoří ve městě majoritu Kurdové, resp. tvoří majoritu i v Qamishli, ale tato města jsou od sebe oddělena hermeticky uzavřenou hranicí. Do toho zásahy turecké armády proti Kurdům a občanská válka na opačné straně hranice, které vedly k demolici většiny města během posledních deseti let, a taky tvrdé klima, kdy už v květnu je přes 30 °C. Není to hezké místo pro život.

Přesto. Když přijedu, silnice mě dovede až k parkovišti nějakých 200 metrů od hraniční zdi. Vidím spoustu ostnatých drátů, strážních věží a výhružných cedulí. A mezi nimi a mnou je park, kde místní piknikují.

Nepřijel jsem, abych právě toto viděl. V sousedství parčíku je kostel Mor Yakup z roku 320. Areál prošel samozřejmě celou řadou změn za těch 17 staletí, přesto jde o působivý prostor, který stojí za to vidět.

Den se chylí ke konci a já z Nusaybinu mířím do města Şanliurfa, města proroka Abrahama s bohatou a turbulentní historií. O ní a dalším příště.