Do Albánie autem - 3.díl: Jak do jižní Albánie?

Ohrid je nádherně kýčovitý. Úkol ale zněl jasně: Jižní Albánie. Jenže najednou se ukazuje, že hranice může být neprostupná. Co s tím?

Paní Jovanovic říká, že by to pro nás jako Čechy neměl být problém, jiní místní ale říkají, že to tak jednoduché nebude. S touto situací jsme ale počítali ještě než jsme z Brna vyrazili  na Balkán. Stalo se totiž něco, co se v Evropě může stát leda tak na Balkáně: V kontetxu covidové doby a rizik s tím spojených, a v souvislosti s fluktuací lidí během pravoslavných Velikonoc, řekla Albánie, že každý, kdo přijede z Makedonie a Řecka, musí jít na 14 dní do karantény. Na tom by nebylo nic moc divného v této době. Pointa byla ale jinde -  opatření přijatá v souvislosti s Velikonoci měla jen tak mimochodem dosah i na období, kdy v Albánii probíhaly volby. Motivace byla jasná, zamezit některým lidem v tom, aby volili.

Je 2. května ráno a my jsme si moc dobře vědomi toho, že toto pravidlo platí až do 4. května ráno (volby byly v Albánii 25. dubna, ale co na tom). Ohrid je úžasný, ale projdete ho za hodinu. Vyrážíme proto k albánským hranicím s tím, že se po cestě zastavíme u klášteru sv. Nauma.

Klášter sv. Nauma leží na východním břehu Ohridského jezera jen pár set metrů od albánských hranic. Je to prvotřídní magnet na turisty - máte volný přístup do areálu, nádherný výhled na jezero a mezi vámi se promenádují pávi, kteří jsou v Makedonii natolik populární že se probojovali na bankovku s hodnotou 10 makedonských denárů, což odpovídá zhruba 4 Kč. Klášter je pěkný, ale ne úplně rozlehlý. A tak je 11 dopoledne a my vyrážíme na makedonsko-albánské hranice. 

Na hranicích si připadáme jako úkaz. Dojedeme k závoře a nic se neděje. Všude ticho, nikde nikdo. Po chvíli dojde makedonský pohraničník a říká anglicky: víte, že se může stát, že vás albánská strana nepustí. Z pozice řidiče suverénně prohlašuji, že vím, jako bych si byl naprosto jist, že  takovém případě nás ten samý pohraničník pustí zpět do Makedonie a my dostaneme další pokus na jiném hraničním přechodě. Není důvod nás držet, jedeme dál.

Po pár stech metrech dojedeme na albánskou stranu a i tam jsme jako zjevení. Párkrát zazní z naší strany slovo transit, skoro jako kdybychom věděli, jak zrovna tento pojem protistrana chápe. Všechno na občanky, tedy bez razítek a taky vše s úsměvem a teatrálním otevřením zavazadelníku, kde se tetelí naše 4 batohy a jedna plnohodnotná rezerva. Za pár minut je po všem a my jsme v Albánii. Míříme si to na Korçë. 

Korçë je regionální centrum, které na pohled nevypadá ani trochu albánsky. Přitom právě tady začalo albánské národní obrození a Albánci je tak považují za svoje kulturní centrum. Je to město horské, zelené a čisté. Nejsou tu plnohodnotné turistické taháky, jen jeden velký pravoslavný kostel a muzea zaměřená na albánské dějiny. Na rozdíl od jiných albánských měst jsou tu na každém rohu aleje a je tu živo, nejen na ulicích, ale i v podnicích.

Jestli večerní Kumanovo pro nás bylo jako zjevení, polední Korçë je ještě někde jinde. Sedíme na zahrádce podniku, který se jmenuje Birrari Panda. Na stole mix meat pro 4 osoby, k tomu živá hudba. Po COVIDu ani stopy.

Při pozdním odpoledni se přesouváme do Voskopojë. Je to svérázné místo. Dnes tu vidíte desítky opuštěných stavení a kostelů. Bez průvodce v ruce by vás ani nenapadlo, že tato vesnice, usazená 1300 metrů nad mořem, byla v 18. století největším městem Balkánu, že tu žilo zhruba 30 000 lidí, což bylo více než v té době žilo v Aténách, Bělehradě nebo Sofii a stojí tu 24 kostelů.

Voskopojë je odlehlá a má kouzlo opuštěné krásy. Může být jak ideálním místem pro ukončení dne stráveného v Korçë a jeho okolí, tak  i pro dlouhodobější setrvání. Má co nabídnout: Staré kostely, túry po okolí, offroadové trasy nebo restauraci Ambasador.

My končíme den v penzionu na kopci nad Voskopojë. Večer můžeme hledět na hvězdy s minimálním světelným smogem, ráno máme krásný výhled na poklidnou vesnici, která bývala velkoměstem. Co víc si přát.