Zpověď zlomeného muže: Jak mi „plyšový aristokrat“ zdemoloval život i konto

Před půl rokem jsem udělal osudovou chybu. Chtěl jsem „oživit náš manželský stereotyp“. Manželka toužila po něčem přítulném. Volba padla na britského kocoura – prý klidné, nekonfliktním, kamarádské a dekorativní plemeno.

Dnes, o půl roku a 20 tisíc korun později, vím, že jsme si domů nepořídili mazlíčka, ale chlupatého diktátora s vizáží mrzutého bankéře, s potřebou dominovat a s nikým se o nic nedělit.

1. Z pána domu podnožkou

Dřív jsem po práci sedal do svého křesla já. Dnes tam sedí On. Pokud si dovolím naznačit, že bych si snad chtěl opřít záda, vrhne na mě pohled, který říká: „Opravdu chceš riskovat, že ti v noci provedu manikúru na obličeji?“ Takže sedím na stoličce v kuchyni a tvářím se, že je to kvůli páteři. Pokus o izolaci kocoura na noc v jedné místnosti skončil totálním fiaskem. Jeho mňoukání v tónině „umírající operní divy“ doprovázené metodickým škrábáním na dveře nás zlomilo po patnácti minutách. Teď spí uprostřed naší postele a my s manželkou levitujeme na okrajích matrací jako dva trosečníci na voru.

2. Designový interiér a termodynamické peklo

Náš byt vypadal jako z katalogu. Teď vypadá jako sklad škrabadel, která kocour ignoruje, a nejrůznějších krabic, které miluje. Máme několik „inteligentních“ záchodků XXL s gelovou podestýlkou za cenu ojetého auta, ale náš britský lord se rozhodl, že nejlepší je vyhrabávat stelivo s vervou bagristy přímo na čerstvě vytřenou podlahu.

Navíc se naše pergola stala kocourovým výsostným územím. Problém je, že On chce být venku i vevnitř zároveň. Takže sedím v obýváku v péřové bundě a kulichu, protože dveře na terasu musí zůstat pootevřené, aby se Jeho Výsost mohla rozhodnout, zda je vzduch dostatečně svěží. Účty za teplo rostou, moje tělesná teplota klesá, ale hlavně že má kocour „vizuální podněty“.

3. Budíček, finanční krach a naštvaný pošťák

Moje vnitřní hodiny byly dřív nastavené na osmou ranní. Dnes mě v 5:15 budí „britské bušení“ – zvuk šesti kil živé váhy dopadající na můj hrudník. Britský kocour má totiž citlivější zažívání než francouzský michelinský kritik. Zatímco já večeřím rohlík s vlašákem, On ohrnuje nos nad paštikou z výběrového lososa. Návštěva veterináře? To je v podstatě splátka na hypotéku. Navíc nás pošťák, který téměř denně vozí nové balíky s výběrovými pokroutkami i s dalšími kusy kočičího nábytku, přestal zdravit. Viditelně usoudil, že jsme vyhráli v loterii a nevíme, co s penězi, zatímco my jen zoufale investujeme do „klidu v domě“.

4. Home office jako bitevní pole

Práce z domova se změnila v sabotáž. Kdykoliv sednu k počítači, kocour usoudí, že klávesnice je ideální vyhřívaná dečka pro jeho břicho. Pokud se odvážím ji použít, dostanu kousanec. Nejvíc ho ale fascinuje obrazovka. Když po ní jezdím myší, kocour do monitoru mlátí tlapkou s takovou intenzitou, že už mám na displeji mrtvé pixely v hodnotě měsíční výplaty. Moje tabulky v Excelu teď vypadají jako šifry od Enigmy, protože tam kocour zadnicí občas napíše své vlastní postřehy k firemní strategii.

5. Alcatraz a „přítulné“ plemeno

Každý odchod z domu připomíná únik z věznice s nejvyšší ostrahou. Musíme hlídat, aby tenhle modrý knedlík neproklouzl mezi dveřmi, protože venku by nepřežil ani setkání s naštvaným motýlem. Vysvětlovat návštěvám, že ten vrčící chlupatý blesk, co jim právě visí na lýtku, je „přítulné plemeno“, je moje nová disciplína. „Nehýbejte se, on z vás cítí strach,“ radím přátelům, zatímco jim kocour metodicky likviduje značkové džíny. Manželka ho u toho jen hladí: „Ty jsi ale šikovný, viď, miláčku?“

Závěr:

Po půl roce jsem zlomený muž. Vlastním drahý nábytek, který nesmím používat, nosím oblečení plné chlupů a klepu se zimou u otevřené pergoly. Ale když se ten modrý zmetek jednou za týden rozhodne, že mi milostivě usne na noze, cítím se jako vyvolený. A co je na tom nejděsivější? Že je to pořád jen kotě, kterému není ani rok. Navíc si rychle osvojuje nové kousky: k těm posledním patří například schopnost nám rychle hlavou vyrazit mobil z ruky, pokud potřebuje podrbat pod krkem. Se staženým žaludkem a prázdnou peněženkou teď jen čekám, co mě (a můj dům) ještě v jeho dospělosti potká.