Zahraniční slepý fond: slib, který se rozpustil v mlze

Babiš tvrdí, že převod holdingu do zahraničních fondů „nelze udělat hned“. Jeho argumenty jsou však vágní, politicky nevěrohodné a především neověřitelné. Což jejich autor ví, a s čím počítá.

Když Andrej Babiš prezidentovi slíbil, že svůj holding vloží do skutečně slepých zahraničních fondů, znělo to skoro jako definitivní tečka za dlouholetou debatou o střetu zájmů. Ne další právní klička, ale krok, který by – alespoň teoreticky – odstranil pochybnosti o jeho vlivu na byznys čerpající veřejné peníze. Jenže krátce poté se z tečky stala poznámka pod čarou a ze slibu proces, který se začal rozplývat v čase.

Dnes Babiš tvrdí, že převod „nelze udělat hned“. Uvádí různé důvody: složitou zahraniční administrativu, regulatorní omezení, údajné zábrany na straně cizích států či vlád. Problém není v tom, že by tyto věci nemohly existovat. Problém je, že jsou podávány ve formě neurčitých frází, bez konkrétních zemí, bez odkazu na konkrétní regulaci, bez časového plánu. Jinými slovy: jsou formulovány tak, aby je nebylo možné ověřit — ani vyvrátit.

Zahraniční svěřenské — respektive blind trusty — jsou však standardním nástrojem globálního kapitálu a často se používají právě k tomu, co Babiš slíbil: odstranit střet zájmů u politiků a veřejných funkcionářů. Takové struktury vznikly v minulosti i pro americké prezidenty a další vrcholné úředníky, kteří své majetky převedli do blind trustů krátce po nástupu do funkce, aby se vyhnuli pochybnostem o střetu zájmů během výkonu úřadu.

Takže pokud by skutečně existovala zásadní a nepřekonatelná překážka — například zákonný zákaz zřízení trustu nebo podobného fondu — slyšeli bychom o ní v širším mezinárodním kontextu a od více aktérů. Nic takového však dostupná data neukazují. Naopak — tam, kde politici blind trust využili, dokázali jej často zřídit během týdnů po vstupu do funkce. A to i u větších majetků, než je Babišův.

Babiš často opakuje, že celý proces je „složitý“ a „časově náročný“. To může být pravda — jenže složitost je známá předem. Pokud někdo dává politicky významný slib, aniž má připravenou realistickou cestu k jeho splnění, pak nejde o technickou komplikaci, ale o kalkul.

Do toho přichází opakovaná obrana: vše je v souladu se zákonem. Jenže právě tady dochází k nenápadnému posunu významu. Slib prezidentovi nemířil na splnění minima české legislativy, ale na odstranění pochybností a střetu zájmů v reálném smyslu. Zákonnost a reálná povaha věci nejsou vždy totéž. Argument „je to legální“ je právně relevantní, politicky však míjí cíl — a slouží spíš ke změně tématu než k jeho vyřešení.

Když pak Babiš dodává, že jde o politický útok nebo účelovou kampaň, kruh se uzavírá. Místo konkrétních kroků přichází zpochybnění samotné otázky. Střet zájmů nezmizí tím, že se označí za útok opozice, stejně jako se slib nestává méně závazným tím, že se jeho připomínání označí za šikanu.

Celkový obraz je proto poměrně jasný. Argumentace, kterou Babiš používá, může být technicky myslitelná, ale politicky (i reálně) je nevěrohodná. Ne proto, že by zahraniční fondy neznaly byrokracii, ale proto, že vysvětlení nenese znaky snahy problém skutečně vyřešit. Spíš připomíná strategii udržování problému v rozostřeném stavu — dost neurčitém a dost složitém, aby to odrazoval od dalších otázek.

Existují tedy skutečné zábrany na straně zahraničních vlád? Možná v detailech. Ne však v rozsahu, který by ospravedlnil nesplněný slib. V politice platí jednoduché pravidlo: když někdo mlží příliš dlouho, většinou ví, že jasno by mu nepomohlo. Podstatné je však především to, že Babiš, když dával prezidentovi slib, že střet zájmů do 30 dnů vyřeší, musel vědět, že ho nesplní. Což možná stojí za povšimnutí těch, kteří věří jeho jiným slibům.