Z historie ekonomického bizáru: Stručné dějiny lidské snahy poručit cenovkám

Chcete vědět, jak spolehlivě vyprázdnit regály a vyvolat fronty? Pak vítejte u kroniky největšího omylu v dějinách lidstva: představy, že zakážete-li věcem zdražovat, budou automaticky levné. Spoiler: Nebudou. Jen zmizí z trhu.

Takže tady je chronologický průvodce „síní slávy“ politické nepoučitelností a odvěké snahy bojovat proti zákonům ekonomiky.

1. Starověká Mezopotámie: Pivo nebo život (cca 1750 př. n. l.)

Král Chammurapi věřil, že trh se dá uřídit hrozbou utopením. Pokud šenkýřka prodala pivo moc draho nebo za stříbro místo obilí, šup s ní do vody. Ironický důsledek: Hostinské se sice přestaly topit, ale princip „stát nám diktuje marži u piva“ zůstal v některých hlavách nesmrtelný dodnes.

2. Antický Řím: Diokleciánův „Cenový strop smrti“ (301 n. l.)

Císař nejdřív znehodnotil měnu, a když ceny logicky vyletěly, vydal edikt o maximálních cenách. Trest za porušení? Smrt. Železná logika: Obchodníci zboží raději schovali, než aby ho prodávali pod cenou pod hrozbou popravy. Trhy zely prázdnotou, lidé se vrátili k výměně koz za sandály a císař zjistil, že ani meč ekonomiku nenakrmí.

3. Středověk: Svatá „spravedlivá“ cena (cca 13. století)

Církev přišla s konceptem „spravedlivé ceny“. Zisk byl podezřelý, drahota hříšná. Pokud přišla neúroda a vy jste chtěli za mouku víc, byli jste v podstatě agentem pekla. Výsledek: Pekaři se raději vykašlali na shánění obilí z jiných krajů, protože by na tom i tak prodělali. Místo drahého chleba nebyl žádný chleba. Ale duše zůstaly čisté (a žaludky prázdné).

4. Britská tma: Daň z oken (1696)

Stát chtěl zdanit bohatství, a tak zavedl daň podle počtu oken, tedy doslova cenu za okno..Kreativní řešení: Lidé okna prostě zazdili. Dodnes najdete v Británii historické domy se slepými okny z cihel. Stát chtěl peníze za světlo, lidé si vybrali tmu.

5. Francouzská revoluce: Maximální gilotina (1793)

Revolucionáři chtěli zachránit lid před hladem zastropováním ceny obilí a mouky.

Krátký proces: Rolníci obilí schovali, vláda na ně poslala armádu, aby ho zabavila, a nakonec se pod gilotinou střídali pekaři s komisaři. Revoluce zjistila, že hladové břicho na dekrety neslyší.

6. USA v 70. letech: Nixonovo fiasko (1971)

I „kapitalistický“ prezident Nixon zkusil zmrazit ceny a mzdy. Čára přes rozpočet: Jakmile přišla ropná krize, benzín se kvůli cenovým stropům k pumpám prostě nedostal. Amerika skončila v nekonečných frontách u suchých stojanů.

7. Komunismus: Kult nedostatku (20. století)

Zde regulace dosáhla vrcholu. Ceny byly lidové, stabilní a... úplně k ničemu.

Sportovní vložka: Stání ve frontě se stalo národním sportem. Měli jste sice plné peněženky vyrovnaných stokorun, ale v obchodě jste mohli koupit maximálně leštěnku na parkety. Toaletní papír byl luxusní artikl získatelný pouze po známosti.

8. Moderní doba: Demolice nájemným (20. a 21. století)

New York, Berlín, San Francisco. „Bydlení je právo, nájem nesmí růst!“ Urbanistická tragédie: Majitelé domů zjistí, že se jim nevyplatí opravit ani prasklou žárovku, natož tekoucí střechu, protože z regulovaného nájmu nepokryjí ani barvu na plot.

Nové byty se nestaví a lidé se v regulovaných bytech drží jako klíšťata, i když tam bydlí sami a v pěti pokojích. Čtvrti začnou vypadat jako po náletu, a najít volný byt je těžší než najít poctivého politika. V New Yorku se dokonce stávalo, že lidé „dědili“ nájemní smlouvy jako královské tituly, zatímco zbytek populace spal v krabicích.

9. Zimbabwe: Zatýkání za inflaci (2007)

Prezident Mugabe tiskl peníze jako o závod, a když přišla inflace, zakázal obchodníkům zvyšovat ceny. Absurdní vyvrcholení: Policie zatkla přes 1 300 manažerů za to, že chtěli za zboží zaplatit tolik, aby si mohli koupit další zboží. Obchody byly během pár hodin vyrabované. Jeden majitel byl zatčen za to, že chleba stál v přepočtu o 2 koruny víc, než chtěl diktátor. Obchody byly během pár hodin vyrabované.

10. Venezuela: Armáda u toaleťáku (2013)

Vláda určila tak nízké ceny hygienických potřeb, že se je nevyplatilo vyrábět.

Vrchol bizáru: Stát nasadil armádu, aby obsadila továrnu na toaletní papír a „zajistila distribuci“. Představte si po zuby ozbrojené vojáky v maskáčích, jak s vážnou tváří hlídají ruličky dvouvrstvého papíru. Nepomohlo to. Papír prostě nebyl a lidé se naučili používat staré noviny (ve kterých se psalo o tom, jak skvěle ekonomika šlape)..

11. Argentina: Hlídky na svíčkovou (21. století)

Argentina, země, kde mají víc krav než lidí a steak je tam základní lidské právo. Vláda se tak rozhodla, že hovězí musí být levné pro všechny, a tak zastropovala jeho ceny. Důsledek: Farmáři se podívali na své náklady, pak na vládní tabulku a řekli si: „¡No!“ Místo aby krávy prodávali pod cenou řezníkům, raději je nechali pást jako domácí mazlíčky nebo přešli na pěstování sóji.

V zemi hovězího masa byl najednou nedostatek... hovězího masa. Vláda pak vyslala do ulic „cenové hlídky“, aby kontrolovaly řezníky, jestli náhodou neschovávají svíčkovou v mrazáku.

12. Současnost: Benzínové hrátky

A jsme u dneška. Jakmile ceny paliv poskočí, politici tasí „zastropování“ cen či marží.

Realita u pumpy: Scénář je i zde stejný. Levný benzin spustí nákupní horečku, která vyprázdní sklady, jejich doplnění se však pro dodavatele stává charitou, kterou si nemohou dovolit. Brzy nato se tak na stojanech objeví nápis ‚Mimo provoz‘. Státní cenové vyhlášky mají totiž k prázdným nádržím blíž, než si jsou úředníci ochotni připustit. Stát má sice možnost tento výpadek odvrátit trvalými dotacemi, ty jsou ale jen optickým klamem – lidé je nakonec stejně zaplatí ve svých daních.

Proč jsou politici nepoučitelní?

Ceny jsou jako teploměr, a tak když je vám horko, rozbití teploměru horečku nesrazí. Jen nebudete vědět, na čem jste, a horečka vás skolí o to dříve. Ekonomika se nedá uřídit dekretem o nic víc než gravitace.

Možná si říkáte: „Vždyť to za ty tisíce let nefungovalo ani jednou, tak proč to zkoušejí znovu?“ Odpověď je prostá, ale trochu děsivá. Pokud existuje jedna věc, kterou politici milují víc než stříhání pásek, je to představa, že poručí větru, dešti a cenovce u hovězího.

Hlasy teď, problémy potom: Regulace cen funguje fantasticky... první tři dny. Lidé jsou nadšení, že je levno, a politik sbírá body. To, že za měsíc nebude co kupovat, se bude řešit až potom (a nejspíš se z toho obviní „zlí spekulanti“).

Iluze moci: Přiznat, že cenu určuje trh, znamená přiznat, že politik je v podstatě nepodstatný. A to ego málokterého vládce unese. Raději se tváří, že poručí ekonomice jako Dioklecián.

Hledání viníka: Regulace vytvoří problém, který politik následně „řeší“ další regulací. Je to nekonečný seriál, ve kterém je politik za hrdinu, i když požár sám založil.