Vláda vítězí nad realitou: Když nás NERV znervózňuje, prostě ho zrušíme

Vláda dospěla k revolučnímu poznatku: když nikdo nekřičí, že do lodi teče, loď se nepotopí. Takže proč se trápit analýzami o neudržitelných důchodech nebo neefektivním státu, když se můžete v klidu navzájem poplácávat po ramenou.

Národní ekonomická rada vlády byla pro politiky vždycky tak trochu jako nepříjemný budík. Teď se proto Strakova akademie rozhodla, že nejlepší metodou, jak se dosyta vyspat do růžova, je budík vyhodit z okna.

Objevila tak bájný „Svatý grál“ politiky: strkání hlavy do písku. Pokud máte problém s rozpočtem, strukturálními reformami nebo nekonkurenceschopností, nemusíte je řešit. Stačí „rozpustit“ ty, kteří vám o nich neustále posílají ošklivé papíry s grafy směřujícími dolů. Bez poradců z Národní ekonomické rady vlády bude ve vládních budovách konečně klid na práci – a hlavně na ty správné ideologické sny, které realita tak zlovolně narušovala. Nezávislé hlasy nahradí sborové přikyvování.

V zájmu objektivity je však třeba uvést, že ve svém počínání nemá zas zcela světový primát. Historie je lemována pomníky vládců, kteří se rozhodli, že jejich genialita nepotřebuje korekci. Již římský císař Dioklecián se pokusil porazit inflaci tím, že ji zakázal, a když mu tehdejší „analytici“ naznačovali, že zákaz k ničemu nevede, ignoroval je. Výsledek? Černý trh, totální ekonomický rozvrat a pád prestiže říše. Ale na papíře vše v plné dokonalosti.

Něco podobného si myslel i Ludvík XVI., když byl přesvědčen, že finanční potíže Francie vyřeší tím, že bude varování svého finančního ministra ignorovat, což jak známo skončilo revolucí.

Stejnou cestou šel Stalin, který kritiky, kteří jako zázrakem přežili, nechal poslat do gulagů, a v novinách dal pravidelně zveřejňovat zprávy o klesajících cenách. Bohužel šlo však o zboží, které v obchodech nikdy nikdo neviděl. Na podobných metodách pak stavěl komunistický blok po celou dobu své existence: kdo poukazoval na jeho neefektivitu a technologické zaostávání, byl označen za sabotéra a nepřátelského štváče, a systém se nakonec nezhroutil pod náporem tanků, ale tíhou vlastní ekonomické neschopnosti, kterou nikdo nesměl pojmenovat.

V podobných šlépějích kráčela po léta i venezuelská vláda. Tamní prezidenti se však zbavovali kritiků a „nepřátelských“ ekonomů tak dlouho, až ekonomika zkolabovala i s největšími zásobami ropy na světě. Ukázalo se totiž, že zakážete-li kritikům mluvit o hyperinflaci, neznamená to, že si za svou výplatu něco skutečně koupíte.

A na kritické a pochybovačné hlasy analytiků bylo před lety alergické i vedení americké ropné firmy Enron, takže její „úspěch“ dodnes rozebírají soudy.

Zrušit NERV v době, kdy se Česko potácí v pasti středních příjmů a energetické nejistoty, je jako vypnout v letadle radar, protože ty blikající tečky vypadají hrozivě. Naši politici však zjevně věří, že nebude-li nepříjemné pravdy o důchodech nebo rozpočtových schodcích slyšet, jejich problémy uraženě odejdou.

Ekonomika však není politická debata, kde můžete ostatní ukřičet či umlčet. Řídí se zákony, které platí i pro ty, kdo se rozhodli oslepnout. Kdo nechce slyšet kritiku, ten se s realitou obvykle srazí o to prudčeji. My všichni ostatní však bohužel budeme na té palubě při tom.