Válka dvou světů: Flanelová šlechta versus Rytíři řepkového barona

Žijeme v opravdu nádherné době. Zatímco dříve se společnosti štěpily podle náboženství nebo odlišných, ale hlubokých filozofických a světonázorových směrů, moderní česká kotlina dosáhla samotného vrcholu civilizační evoluce.

Rozdělili jsme se na dva nesmiřitelné šiky podle toho, zda je naším svatým grálem dokonale vyžehlená flanelová košile, nebo údajná šťavnatá sleva na Vodňanské kuře.

Na jedné straně barikády stojí Stoupenci Hradu. Psychologicky se vyznačují neotřesitelným pocitem morální nadřazenosti, který získávají automaticky s prvním lokem dokonalého flat white v krajské kavárně. Tento šik tvoří převážně obyvatelé větších měst, korporátní specialisté, akademici a všichni ti, kteří věří, že dobře formulovaný a gramaticky správný příspěvek na síti X dokáže zachránit západní demokracii.

Jejich sociologickým profilem je alergie na jakýkoli populistický výkřik a neochvějná víra, že každou krizi – od inflace po geopolitické napětí – lze alespoň částečně vyřešit reprezentativním držením těla, ušlechtilým výrazem a účastí na běžeckém závodě. Jejich oblíbeným rituálem je sdílení článku o evropských hodnotách a následné přesvědčení, že tím právě osobně porazili Putina.

Jejich svět má ovšem také svá temná zákoutí. Flanelový rytíř může být hluboce přesvědčen, že všichni, kdo volí jinak než on, jsou obětí dezinformací, populismu a nedostatku vzdělání. Pokud se mu někdo pokusí vysvětlit, že svět je složitější, obvykle odpoví odkazem na průzkum veřejného mínění a třemi vykřičníky.

Na druhé straně stanula neohrožená Babišova armáda, strážci nejvyšší hodnoty zvané „poctivé makání“. Psychologický profil tohoto šiku představuje fascinující směs chronického pocitu, že se systém vůči nim spiknul, a dojemně pevné víry, že zámecký pán z Průhonic je ve skutečnosti lidový hrdina, který po nocích nespí jen proto, aby jim zařídil levnější rohlík.

Sociologicky jde o lid praktický, milující akční letáky a svorně pohlížející na cokoli, co zavání složitější intelektuální debatou, jako na podezřelý podvod. Pro tento šik je slovo „kavárna“ daleko horší nadávkou než většina české vulgární hovorové zásoby. Jeho členové jsou přesvědčeni, že Evropská unie jim chce zakázat kotel, automobil, řízek i českou korunu, nejlépe všechno během jednoho volebního období.

Jejich představitel má ovšem také své chmurnější rituály. Stačí vyslovit slovo „Brusel“, „Green Deal“ nebo „migrace“ a zastánce tohoto šiku během několika minut vysvětlí, za co všechno může Brusel, Fialova vláda, média, kavárna a podle situace také Soros. Když se ukáže, že problém existoval už dávno předtím, není důvod měnit názor. Je přece známo, že fakta jsou jen názory, které ještě nedostaly správný řetězový e-mail.

Střet těchto táborů má veškeré parametry antické tragédie, byť s lehkým nádechem vesnického divadla. Zatímco Flaneláři diagnostikují svým odpůrcům nedostatek kritického myšlení a nálepkují je s lehkým desátkem pohrdání, Koblížci kontrují obviněními z panského povalování, zrady národa a podřízení se bruselskému diktátu.

A tak se hádáme, kdo je větší vlastenec, kdo více rozumí demokracii a kdo má morálně čistší svědomí. Přitom oba tábory dělají totéž: přesvědčují sami sebe, že problémem České republiky jsou především ti druzí.

Výsledek? Česká společnost zamrzla v zákopové válce, kde se místo granátů střílí memy, emotikony a rozhořčenými komentáři pod články. Každá strana má svou pravdu, své odborníky, své televizní pořady a především své padouchy.

Ale buďme optimisté. Až v pátek večer zhasnou světla v Poslanecké sněmovně, zavřou se výběrové kavárny i supermarkety s akčním zbožím, stejně se velká část obou šiků potká u jednoho stolu v hospodě. A tam si nad půllitrem konečně budou moci lidsky, upřímně a nekultivovaně vylévat srdce o tom, jak ten druhý tábor definitivně ničí naši drahou vlast.

A možná si přitom objednají stejné pivo. Což bude patrně poslední věc, na které se dokážou shodnout.