Úleva dnes, účet zítra: O tom, kdo na politice vydělá – a kdo platí cenu, která není vidět

„Jsme tady pro lidi“, říká vláda, a není důvod to zpochybňovat. Každá vláda tu přece má být pro lidi - koneckonců pro koho jiného. Smysluplnější otázka ale zní jinak: pro které lidi, v jakém čase a za jakou cenu.

Politika nastupující vlády Andreje Babiše je postavená na jednoduchém slibu: zmírnit tlak, který lidé cítí tady a teď. Vyšší ceny, únava z krizí, pocit nejistoty. Tenhle přístup je lidsky pochopitelný a politicky účinný. Krátkodobé dopady jsou navíc snadno měřitelné – na účtech domácností, ve volebních preferencích i v náladě společnosti.

Důchodce, kterému se penze zvýší o patnáct set korun měsíčně, to pozná okamžitě. Rodina s nižším příjmem, které stát pomůže s cenami energií nebo potravin, pocítí úlevu během jedné zimy. Když stát pustí do ekonomiky desítky miliard korun, spotřeba se zvedne a část ekonomiky se na chvíli nadechne. To všechno jsou reálné, viditelné efekty. A právě proto je mnoho lidí vnímá jako důkaz, že „tahle vláda je pro nás“.

Dlouhý pohled není aktivismus, ale odpovědnost

Problém začíná ve chvíli, kdy se pohled zastaví u nejbližšího horizontu. Snaha dívat se na politiku v delším časovém rámci není žádný aktivismus, jak občas zaznívá z vládních lavic. Je to elementární odpovědnost vůči lidem, kteří přijdou po nás. Ekonomika ani stát nefungují jen od voleb k volbám, ale v letech a dekádách.

Každá miliarda, kterou stát dnes rozdá bez jasného krytí, se někde objeví zítra. Ne nutně jako dramatická krize, spíš jako pomalé ubývání možností. Strukturální schodek rozpočtu ve výši dvou set a více miliard korun ročně není abstraktní číslo. Znamená méně peněz na školy, na dopravní infrastrukturu, na dostupné bydlení. Znamená stát, který reaguje rychle, ale plánuje čím dál méně.

Tiší vítězové: velcí hráči blízko státu

Mezi dlouhodobými výherci této politiky se přitom nenápadně objevují i ti, o kterých se mluví nejméně. Oligarchové a velké ekonomické skupiny napojené na stát, které mají přístup k informacím, právníkům i vyjednávacím stolům. Energetika, potravinářství nebo velký průmysl se většinou nemusí obávat tvrdých systémových zásahů. Přicházejí dohody, kompenzace, odklady. Zisky zůstávají soukromé, náklady se rozprostřou mezi všechny ostatní. Tiše a bez velkých gest.

Neviditelný poražený: střední třída

Na opačné straně stojí skupina, která je pro stabilitu země klíčová, a přesto zůstává politicky nejslabší. Střední třída – jádro národa, jeho početně nejsilnější část. Právě ona má často nejmenší možnost se bránit: nedosáhne na cílenou pomoc, nemá vyjednávací sílu velkých hráčů a její problémy nejsou dostatečně dramatické. Její reálné příjmy však stagnují, veřejné služby, které si platí, se zhoršují a daňová zátěž zůstává. Nejde o náhlý pád, spíš o pomalé vyčerpávání, které si člověk uvědomí až s odstupem.

Nejvyšší účet platí ti, kteří přicházejí

Nejvyšší účet ale platí ti, kteří dnes ještě nemají silný hlas. Mladí lidé. Pokud stát dlouhodobě dává přednost spotřebě před investicemi, klidu před reformami a okamžité popularitě před konfliktem, zhoršují se startovní podmínky nové generace. Bydlení se nevyřeší jednorázovým opatřením, školství se nezlepší bez dlouhodobé strategie a veřejné finance se samy neuzdraví.

Ztráta, která není vidět: politická kultura

Vedle ekonomických dopadů tu ale existuje ještě jedna ztráta, která je možná nejméně viditelná, a přesto zásadní: politická kultura. Pokud se každá debata o dlouhodobých důsledcích označí za ideologii, pokud se odpovědnost zamění za moralizování a složitější otázky za „odtržení od reality“, zplošťuje se veřejný prostor. Politika se mění v techniku uklidňování, ne ve správu společných věcí.

Účet za klid se platí potichu

Vláda Andreje Babiše tak skutečně může být „pro lidi“. Pro lidi, kteří potřebují okamžitou úlevu. Pro lidi, kteří už nemají čas čekat. Zároveň ale platí, že čím déle zůstane politika zaměřená hlavně na přítomnost, tím dražší bude budoucnost – a tím méně viditelné bude, kdo za ni nese odpovědnost.

Možná bychom proto měli vést méně sporů o to, kdo je „víc pro lidi“, a víc se ptát, co bude zítra. Protože účet za klid přichází vždycky potichu. A většinou až ve chvíli, kdy už se o něm nemluví v kampani, ale v každodenním životě.