Svoboda bez odpovědnosti: politici proti povinnému očkování

S každou novou politickou garniturou přichází vítr změn. Někdy vánek, občas tornádo, které odnese i základní znalosti biologie. Přinese myšlenku, že očkování je relikt minulosti, cosi mezi císařským patentem a povinnou vojnou.

Zní to odvážně. Revolučně. A hlavně dobře na billboardech. Ale proč politici tento experiment na cizích dětech vlastně prosazují?

Oficiální vysvětlení zní ušlechtile: svoboda, právo volby, odpor ke „státu, který poroučí“. Neoficiální vysvětlení bývá prostší: Je to jednoduché téma. Nemusíte rozumět epidemiologii, stačí říct „nejsem ovce“. Je to mediálně vděčné. O rozpočtové odpovědnosti se tweetuje hůř než o injekcích a spiknutí. Je to tak ideální způsob, jak se zviditelnit. Když nemáte program, stačí mít nepřítele. A virus je protivník, který se nebrání tiskovou konferencí.

Odpůrce očkování tak nespojuje hluboký vhled do medicíny, ale silná potřeba být slyšet. V politice pak tato potřeba nachází ideální prostředí: čím hlasitější výrok, tím větší dojem odvahy. A čím menší odpovědnost za důsledky, tím lépe.

Duševní zdraví? Spíš absence pochybností

Ptát se, zda jsou tito politici duševně zdraví, by bylo možná nefér. Spíš bychom se měli ptát, zda jsou duševně vybaveni schopností pochybovat. Protože pochybnost je nepříjemná. Nutí vás přemýšlet, konzultovat odborníky, připustit, že svět je složitější než slogan. Mnohem pohodlnější je postoj absolutní jistoty: „Já to cítím takhle.“ A co jsou proti tomuto cítění data, statistiky a dvě staletí zkušeností?

Marie Terezie by se divila

Očkování v českých zemích není výmysl moderní farmacie ani Bruselu. Už v 18. století, za Marie Terezie, stát systematicky podporoval ochranu obyvatel proti pravým neštovicím. Ne proto, že by panovnice milovala regulace, ale proto, že lidé hromadně umírali a říše potřebovala zdravé obyvatelstvo.

Od té doby se očkování stalo součástí společenské dohody: ano, něco po vás stát chce — výměnou za to, že epidemie zůstanou v učebnicích dějepisu. Zpochybňovat tuto dohodu dnes znamená říkat: „Na zkušenostech minulosti nezáleží, my to zkusíme znovu. Tentokrát bez poučení.“

Vztah k českému národu (a jeho dětem)

Politici, kteří se zaklínají ochranou „našich lidí“, paradoxně velmi snadno riskují jejich zdraví. Národ je v jejich pojetí abstraktní pojem — hodí se do projevu, ale konkrétní dítě s černým kašlem už je jen statistická odchylka. Odpovědnost se rozplývá v mlze svobody: když se nic nestane, byli jsme vizionáři, když se něco stane, může za to někdo jiný. Ideálně rodiče, lékaři nebo minulá vláda.

Největší problém: nepochopení odpovědnosti

Skutečný problém však není odpor k očkování. Je to nepochopení toho, co znamená vládnout. Politika není podcast ani instagramový příběh. Rozhodnutí nejsou názory — jsou to zásahy do reality, které mají následky.

Kritizovat povinnost je snadné. Nést odpovědnost za návrat nemocí už méně. Ale právě to je cena moci: nemůžete experimentovat s veřejným zdravím, jako by šlo o beta verzi aplikace. Až tedy uslyšíme politika slibovat zrušení povinného očkování, zkusme si položit jednoduchou otázku: Neptá se náhodou hlavně na to, jak bude jeho výrok znít, a kolik hlasů mu přinese, a ne na to, co se po něm stane? Protože svoboda bez odpovědnosti není svoboda. Je to jen hezky zabalený hazard — placený někým jiným.