Svět jako rozmazaná šmouha, aneb pravda v džungli „alternativních úhlů pohledu“

Žijeme v době, kdy se „pravda“ stala nepohodlným slovem. Slyšíme, že svět je příliš složitý na to, abychom ho svazovali do černobílých škatulek, a že mezi „ano“ a „ne“ i mezi pravdou a lží existuje nekonečná škála šedi.

Jednoznačná pravda tak podle těchto názorů neexistuje - složitost světa ji údajně vylučuje, a dělit tvrzení na pravdivá a lživá je nemožné.

Je to lákavá myšlenka, která nám možná dává pocit intelektuální hloubky. V praxi se však tento alibismus stal jen intelektuálním štítem pro ty, kteří si z reality udělali švédský stůl. I ta nejzjevnější lež se totiž, v souladu s těmito názory, může prezentovat jako „legitimní názor“.

Tento trend nepřežívá jen v hospodských debatách, nebo na sociálních sítích. Stal se totiž i obchodním modelem některých periodik, které pod rouškou „plurality“ a „odmítání cenzury“ míchají reálné zprávy s čirými výmysly a manipulacemi, čímž u čtenáře vyvolávají pocit, že pravda je nedosažitelná chiméra.

Podobně operují i četné servery, které s odkazem na „složitost“ světa jakoukoli doložitelnou skutečnost rámují jako „oficiální verzi“, proti níž staví svou vlastní „alternativní“ lež.

Jistě, svět je možná složitý, a složitá je i interpretace událostí. Motivace lidí jsou propletené a politické souvislosti košaté. To však neznamená, že v něm neexistuje pevná zem pod nohama. Složitost světa by navíc měla být důvodem pro preciznější hledání faktů, nikoliv omluvou pro to, že na fakta rezignujeme.

Přestaneme-li totiž rozlišovat mezi tím, co se stalo, a tím, co si někdo vybájil, nepřichází „pochopení“, ale rezignace na realitu.

Navíc jsou však i věci, které složité nejsou, a fascinace složitostí světa je v jejich případě jen kouřovou clonou. Pokud dům hoří, hoří. Pokud je hranice státu překročena tanky, je to invaze, a dopadla-li raketa na nemocnici nebo zeje-li státní pokladna prázdnotou, není otázkou názoru, ale realita. A pokud věda prokáže v určité oblasti kauzalitu, není to jen „jeden z úhlů pohledu“. Problém se „složitosti“ světa nastává až ve chvíli, kdy ji nepoužíváme k jeho pochopení, ale k jeho zamlžování.

Kategorie pravdy a lži totiž nejsou nástroje pro jednoduché lidi; jsou to kotvy, bez nichž ztrácíme možnost se na čemkoliv shodnout. Svět je možná složitý, ale lež zůstává lží, i když ji zabalíte do celofánu „svobody slova“. Pokud se budeme neustále schovávat za větu „všechno je jinak“, ocitneme se jen ve světě, ve kterém vítězí ten, kdo svou verzi příběhu křičí nejhlasitěji, a přestaneme-li rozlišovat mezi tím, co se stalo, a tím, co si někdo vybájil, nepřichází „hlubší pochopení“, ale chaos, v němž vítězí ten nejdrzejší lhář.

A pokud rezignujeme na dělení faktů na pravdu a lež, stáváme se jen snadnou kořistí pro ty, kteří vědí, že v rozbouřeném moři relativismu se zmatení voliči loví nejlépe, což je i jejich skutečný cíl.