Strach v mramorovém bludišti: Proč se největší vládce světa bojí i nejmenší opozice?

Ruské úřady likvidují i ​​poslední zbytek opozice a zavírají její zastánce. Co to vypovídá o carovi z Kremlu? Že čím více má zbraní a policistů, tím větší hrůza ho zachvátí při pohledu na pouhé jiné slovo.

Z Moskvy opět dorazily zprávy, které nikoho nepřekvapí, ale přesto neustále fascinují svou dokonalou absurditou. Ruské úřady s veškerou vahou státního aparátu zrovna pracují na zakázání další opoziční strany a preventivně zakročují proti všem, kteří se jí snad opovážili zastat. Proti lidem, kteří nemají divize, stíhačky ani atomový kufřík. Mají jen jiné názory a odvahu je vyjádřit.

Při pohledu na tuto nekonečnou spartakiádu zákazů, zatýkání a soudních frašek se člověk musí ptát: Čeho se ten mocný mužík v Moskvě vlastně tak strašně bojí?

Oficiální narativ nám prezentuje Vladimira Vladimiroviče jako neohroženého vojevůdce, sjednotitele zemí a neochvějného vládce nad čtrnáctinou souše. Jenže jeho reálné chování připomíná spíše vyděšeného krtka. Když ovládáte policii, armádu, soudy, televizi i distribuci plynu, a přesto vás k smrti vyděsí existenci několika opozičních aktivistů s transparentem, vaše „síla“ je jen velmi křehká iluze.

Ostatně, skrývat se před světem i vlastním národem je pro něj dnes až směšně snadné – Kreml je totiž obrovský a Putin i svým vzrůstem je pitoreskně malý.

V monumentálních sálech s pozlacenými štuky, na konci nepřirozeně dlouhých jednacích stolů, obklopený vrstvami prověřené ochranky a stálým strachem z otráveného čaje nebo vlastního stínu, se odehrává klasické drama. Není to totiž žádný nový příběh. Dějiny jsou přehlídkovým molem tyranů, kteří se v závěru svých dní scvrkli na pouhé uzlíčky neuróz zatavené v útrobách vlastních paláců.

• Nikolaj Caušesku si ještě pár dní předtím, než ho vlastní lid vyhnal k popravčí zdi, užíval v paláci o tisíci místnostech představu své absolutní nedotknutelnosti.
• Enver Hodža v Albánii nechal ze strachu před celým světem posázet zemi půl milionu betonových bunkrů, aby nakonec žil jako osamělý paranoik ve své vile v Tiraně.
• A legendární ruský moloděc, Josif Stalin , vzor všech moderních autokratů, skončil bezmocně ležící na podlaze své dači v Kuncevu, protože se ho jeho vlastní strážci tak šíleně báli, že se několik hodin neodvážili vstoupit do pokoje a zavolat lékaře.

Každý autokrat nakonec padne do pasti, kterou si sám vytvořil. Tím, že zlikviduje jakoukoli reálnou opozici, svobodná média a nezávislé soudy, připraví se o jediný zdroj pravdivých informací. Obklopí se patolízaly, kteří mu říkají jen to, co chce slyšet, a vnitřní paranoia začne požírat zbylý zdravý rozum. Každý šelest na chodbě pak zní jako začátek puče a každý nezávislý hlas jako rozsudek smrti.

Zakazování opozičních stran a pronásledování jejich zastánců není projevem síly. Je to hysterický výkřik strachu z mramorového bunkru. A historickým pravidlem zůstává, že čím více se tyran izoluje od reality a čím hlouběji se schovává v útrobách svých paláců, tím hlasitěji se blíží chvíle, kdy se ten pozlacený závoj s praskotem zhroutí.