Spejbl a Hurvínek na Hradě: Tentokrát ale bez důkazů

Dospěje-li člověk do určitého věku, očekávali bychom od něj víc než okamžitou reakci na vlastní domněnky. Třeba i schopnost kontrolovat své emoce, zastavit se a zeptat se: Co vlastně vím? Co si myslím? A co jsem si právě vymyslel?

České loutkářství je skutečně světový fenomén. Máme Spejbla, Hurvínka, Kašpárka, a nově i blogera, který se rozhodl obsadit do hlavní role svého divadélka Petra Pavla. Problém je pouze v jedné maličkosti. Autor nám neukazuje žádné nitě: jen trvrdí, že tam jsou.

Blog „Spejbl a Hurvínek na Hradě“ tak nabízí jen ukázku toho, jak lze z několika domněnek postavit loutkové divadlo. Jen ti loutkáři nějak chybějí. Podle autorovy představy je prezident loutka. Nějaký „kolektiv autorů“ mu píše texty, poradci tahají za neviditelné provázky, prezident patrně ani neví, co si má myslet, a když něco řekne, máme si představit, že někdo v zákulisí právě zatáhl za správnou šňůrku.

Působivé. Jen bych měl jednu malou otázku: Kde je pro to důkaz? Ne domněnka. Ne ironická narážka. Ne „vždyť je to přece jasné“. Důkaz. Kdo konkrétně prezidentovi říká, co si má myslet? Kdo konkrétně mu píše jeho názory? Kdo konkrétně „vede loutku“? Který výrok Petra Pavla byl jeho osobním názorem, který mu někdo podstrčil? A odkud to autor ví a jak to má doloženo?

Na tyto otázky v textu odpověď nenajdeme. A právě tady začíná být celé představení zajímavější než samotný prezident. Protože autor postupuje přesně opačně, než bychom očekávali od člověka, který už má něco odžito. Nejprve cítí zlost, nebo nedej bože závist. Potom vytvoří příběh. A nakonec začne hledat skutečnosti, které by ho mohly potvrdit. Jenže takhle se poznání opravdu nedělá.

Domněnka ani pocit nejsou důkaz. Je to pouze domněnka.

Představení bez loutkáře

Autor blogu píše: „.... existují poradci, konzultanti, experti, kancelář, tiskový odbor a lidé, kteří prezidentovi pomáhají pochopit, co prezident právě chtěl říci.“ Ano. Prezident má poradce, má kancelář, tiskový odbor i lidi, kteří připravují podklady a texty.

To není velké odhalení: stejně je má premiér, ministři, poslanci, generální ředitelé velkých firem a koneckonců i autoři blogů. Ano, dokonce i autoři blogů někdy mají někoho, kdo jim pomáhá.

A někdy, jak je vidět, by možná potřebovali poradce trochu lepšího. Protože z existence poradců neplyne, že prezident je jejich loutka. A už vůbec z toho neplyne, že někdo „vede loutku“.

K tomu bychom potřebovali nějaké informace. Třeba e-mail. Záznam jednání. Svědectví konkrétního člověka. Dokument. Cokoli. Jenže místo toho dostáváme jen imaginární provázky.

Emoce nejsou nepřítel. Jen nejsou důkazní prostředek

Když máme k někomu silný negativní vztah, mozek začne pracovat. A někdy až příliš. Každé jeho gesto dostane význam. Každé slovo zapadne do připraveného příběhu. Když něco řekne sám, je to proto, že mu to někdo napsal. Když něco neřekne, je to důkaz, že mu někdo zabránil mluvit. Když změní názor, je to důkaz manipulace. Když názor nezmění, je to důkaz, že je manipulovaný.

Takový systém má nádhernou vlastnost: Nelze ho vyvrátit. A právě proto je pohodlný. Jenže to není kritické myšlení. Možná to není myšlení vůbec.

Nejdřív fakta, potom rozhořčení

Představme si tedy jiný způsob psaní blogu. Autor by mohl napsat: „Petr Pavel používá při svých vystoupeních texty připravované jeho týmem. Rád bych věděl, jak velký je jeho vlastní podíl na jejich obsahu.“

To je legitimní otázka. Nebo: „Prezident v některých otázkách změnil svůj postoj. Zajímalo by mě proč.“ Opět legitimní. Nebo: „Mám pochybnosti, zda má prezident při svém rozhodování dostatečný prostor pro vlastní názor.“ Také legitimní.

Ale tvrdit, že prezident je loutka, protože někdo v jeho okolí připravuje texty, je asi stejně přesvědčivé jako tvrdit, že generální ředitel firmy je loutka, protože mu sekretářka vytiskla prezentaci.

Může být. Ale potřebujeme to nejprve zjistit. A tady se vracíme k našemu původnímu Spejblovi a Hurvínkovi. Autor blogu vytvořil celé loutkové divadlo. Má Spejbla. Má Hurvínka. Má loutku. Má i představu o loutkáři. Jen nám zapomněl ukázat, kde ten loutkář stojí.

Je-li už člověk ve věku, kdy by měl mít za sebou dost zkušeností na to, aby věděl, jak snadno se člověk může zmýlit, mohl by si před zveřejněním podobných tvrzení položit tři jednoduché otázky: Co skutečně vím? Co si pouze myslím? A co jsem si právě vymyslel?

Pokud bychom si je pokládali častěji, možná bychom zjistili jednu poněkud nepříjemnou věc: že největším loutkářem někdy nejsou lidé kolem nás, ale naše vlastní emoce.

A právě proto je tak důležité naučit se je občas zastavit a říct jim: „Klid. Nejdřív fakta.“