Sjezd v Brně, nebo v Brünnu? Proč nás stále straší sudetoněmeckým bubákem

V roce 2026 čeká Brno historicky první sjezd Sudetoněmeckého sdružení na našem území. Je to hrozba pro suverenitu, nebo vyvolává jen zbytečný strach z historie? Podívejme se na fakta, i na ty, kteří na děsu z „Němců“ profitují.

V květnu 2026 se v Brně odehraje událost, která by ještě před pár lety zněla jako sci-fi: sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení na českém území. Emoce vřou, petice se podepisují, parlament schůzuje a vzduchem létají slova jako „zrada“ a „konec Benešových dekretů“.

Pojďme si ale bez ideologických brýlí, tedy bez „hněvu a podjatosti“, jak říkal římský histork Tacitus, rozebrat, co se vlastně děje a zda opravdu hrozí, že nám Bernd Posselt přijede zabavit chalupu.

Pro a proti: Co je ve hře?

Pro: Smíření v praxi

Hlavním argumentem pro uspořádání sjezdu (pod heslem „Život je setkávání“) je definitivní tečka za minulostí. Organizátoři z Meeting Brno věří, že po 80 letech je čas mluvit s potomky vyhnaných ne jako s nepřáteli, ale jako se sousedy. Je to symbolický krok, který nás v očích Evropy staví do pozice sebevědomého národa, který se nebojí vlastní historie.

Proti: Symbolika a strach

Kritici namítají, že sjezd legitimizuje organizaci, která kdysi (v 50. letech) stála na revanšismu. I když se časy změnily, pro mnohé je pouhá přítomnost sdružení na naší půdě provokací a neúctou k obětem války.

Skutečné „hrozby“ vs. mýty

Nejčastějším strašákem jsou majetkové nároky. Tady jsou ale fakta jasná: Sudetoněmecké sdružení své stanovy už před lety upravilo a oficiálně se vzdalo požadavků na vrácení majetku. I když se o to v roce 2016 vedly u německých soudů spory, současné vedení pod Berndem Posseltem cestu smíření a dialogu jasně prosadilo, a to jako jedinou oficiální linii.

Hrozba, že by sjezd v Brně mohl jakkoliv právně ohrozit český majetek nebo Benešovy dekrety, je navíc z legislativního hlediska naprosto nulová. Jediná „hrozba“ je tak spíše psychologická – že budeme muset čelit nepohodlným otázkám o poválečném násilí.

Samozřejmě, obsazení Československa nacistickým Německem bylo tragickou a zlovolnou událostí, která hluboce zasáhla naše dějiny. Nicméně z pohledu tisícileté historie česko-německého soužití jde o událost, která je dnes již tři generace za námi, a neměla by trvale bránit vztahům mezi oběma národy v podobě, v jaké fungovaly po staletí předtím.

Kdo se bojí a proč?

Hlasy proti setkání (tradičně z řad KSČM, SPD či Klubu českého pohraničí) mají společný jmenovatel: získat politický kapitál postavený na strachu.

Co se snaží získat? Pozornost a hlasy konzervativnějších, často starších voličů, pro které je „Němec“ stále univerzálním nepřítelem. Metoda je prostá: vytváření atmosféry ohrožení. Pokud lidem namluvíte, že jim někdo chce vzít domov, snadněji je ovládnete.

Je to klasická politická hra se strachem a národním traumatem, která ale ignoruje fakt, že dnešní „Sudeťáci“ jsou většinou lidé v důchodovém věku, kteří se chtějí jen podívat, kde stával dům jejich babičky, a dát si v Brně pivo.

Jazykové okénko aneb Brünn v Drážďanech

A teď k té největší „urážce“: sdružení o akci mluví jako o sjezdu v Brünnu. Skandál? Pojďme se trochu zasmát. Ti, kterým vadí německý název pro Brno, jsou často ti samí, kteří jezdí nakupovat do Drážďan (a ne do Dresden), na dovolenou létají do Londýna (a ne do London) a k večeři si dají italské špagety v Miláně (a ne v Milano).

Němci říkali Brnu Brünn stovky let, staletí před německou okupací, a nevidím důvod, proč by s tím měli přestat, aspoň do té doby, kdy by jim vadilo, že my říkáme Lipsko, a ne Leipzig. Pokud nás ohrožuje přehláska nad „u“, pak je naše národní identita křehčí, než jsme si mysleli.

Závěr

Sjezd v Brně není invaze. Je to kulturní a diskusní akce. Můžeme s ní nesouhlasit, můžeme ji ignorovat, ale dělat z ní hrozbu pro státní suverenitu je jako bát se, že nám němečtí turisté při prohlídce Špilberku nenápadně odnesou hrad v batohu. Možná je na čase nechat strach v minulém století a jít se na ten „Brünn“ podívat s nadhledem.

Lze jen doufat, že náš národ jednou dospěje do takové úrovně národního sebevědomí, že se podobných akcí nebude obávat. Že se tak duchem vrátíme do doby, kdy se naši pradědové a jejich předchůdci Němců ve své většině nebáli, protože je vnímali jako staleté partnery a znali společnou historii.

Věděli totiž, že jedny z nejúspěšnějších let v historii českého státu byla ta, kdy jsme – například v době Karla IV. – byli pevnou součástí Svaté říše římské, v níž sice národnostně převažovali Němci, ale pro českého lva to byla doba největšího rozkvětu a prestiže.

Skutečné sebevědomí se totiž neprojevuje stavěním zdí a nafukováním strašáků, ale schopností bez obav otevřít dveře a mluvit.