Samomluva z bunkru pod Kremlem, uniklá z kruhů FSB: Kapitola o obojživelnících (fikce)

Vladimir Putin seděl u stolu. V jedné ruce držel porcelánový šálek, ve druhé hedvábnou rukavičku. Člověk nikdy neví, co je dnes zrovna jedovaté.

Stůl byl tak dlouhý, že na jeho druhém konci už pravděpodobně platilo jiné časové pásmo i mírně odlišná verze pravdy. Před ním v malém, přísně střeženém teráriu seděla drobná, zářivě modrá pralesnička. Dárek od soudruhů, zpoza oceánu. V exotickém balení, bez záručního listu, ale s jasným účelem. V Moskvě se totiž cení dárky, které zabijí, a dvojnásobně ty, jež zabíjí pouhým dotekem.

„Všichni se mě ptají, Vladimire Vladimiroviči, proč zrovna žába?“ zamumlal si pro sebe a lehce poklepal na sklo. „Západní tisk zase ví všechno. Prý jsem nechal Alexeje otrávit jedem z kůže těchto tvorečků. Směšné. My máme přece své tradice.“

Pousmál se tím typem úsměvu, který vypadá jako závada na softwaru. „Máme čaj. Speciální čajové směsi. Máme kreativní architekturu s velkými okny. Máme balkony, schodiště a náhlé zdravotní komplikace při leteckých přesunech. A od bratrských Čechů máme i novičok. Tak proč bychom, proboha, plýtvali exotickým obojživelníkem na někoho, kdo už stejně tráví dovolenou za polárním kruhem?“

Odmlčel se a zadíval se na žábu. „Píšou, že agenti museli v pralese běhat tři týdny s motýlkářskými síťkami. Absurdní. Sergej ji přivezl v termoflašce za dva dny. Business class. A prý jsem ji nechal olizovat jeho dopisy. Jaká fantazie! Jako by nestačilo tu žábu jen na chvíli posadit na jeho oblíbený hrnek s logem té jeho směšné nadace…“

Znovu ticho. Takové to hutné, státní. „Tedy… kdybych to udělal. Což jsem samozřejmě neudělal. Je to biologicky nemožné. A právně také. Všechno je u nás právně nemožné, dokud se to nestane.“

Zhluboka se nadechl. „Alexej Navalnyj byl vlastně užitečný. Každý systém potřebuje opozici. Jako dekoraci. Něco jako vánoční ozdobu – pěkné na pohled, ale křehké. Jen je někdy těžké trefit správnou dávku dramatu. Když je ho málo, svět se nudí. Když je ho ale moc, vznikají mučedníci. A mučedníci mají tu nepříjemnou vlastnost, že přežívají v paměti déle než prezidenti.“

Žába nehnutě seděla. Mlčela. Ideální spolupracovník. „Západ nás nikdy nepochopí,“ pokračoval. „Oni řeší etiku, my řešíme logistiku. Oni mají sankce, my máme protiopatření. Oni mají vyšetřovací komise, my máme vyšetřovací závěry.“

Pomalu vstal a upravil si sako. „A vůbec, je to všechno propaganda. V Rusko se přece neumírá na jed. Umírá se na smutek, nešťastné pády a náhlé zdravotní příhody ve strategicky nevhodných výškách. To je naše národní folklórní disciplína.“

Přešel místnost. Kroky se rozléhaly bunkrem kdesi hluboko pod Moskvou. „A ta žába? Ekologická diplomacie. Kousek Amazonie v srdci Eurasie. Mezinárodní spolupráce. Globalizace v praxi.“

Naklonil se blíž k teráriu. „Navíc je hezké mít něco, co zabíjí pouhým dotekem. Člověk si pak připadá výjimečný…“ Na okamžik se zarazil a rukavičkou si opatrně uhladil manžetu. „…a hlavně se s nemusí tolik bát. Když víte, že i příroda pracuje pro vás, spí se klidněji.“

Zhasl světlo. V šeru zůstala jen modrá žába a ticho. A ticho je v Rusku nejhlasitější souhlas.