Rusko bude buď velmoc, nebo nebude, říká Moskva. Co nám tím chce naznačit?

Dmitrij Medvěděv znovu vyslovil myšlenku, která může být důležitější než jeho obvyklé jaderné výhrůžky: Rusko podle něj buď bude velmocí, nebo přestane existovat. Možná bychom měli poslouchat, co tím skutečně říká.

Medvěděv není zrovna politik, kterého bychom museli podezírat z nedostatku velkých slov. Tentokrát ale řekl něco, co stojí za pozornost i bez obvyklé dávky ruských výhrůžek. „Naše země může být buď velkou velmocí, nebo nebude vůbec. Takové jsou zákony historie,“ prohlásil doslova 16. září 2026 při jednání s představiteli vládnoucího Jednotného Ruska, tedy strany Putina. (Русская служба The Moscow Times)

Na první pohled je to další ruské velikášství. Jenže možná je to něco víc. Možná nám Medvěděv poměrně přesně ukazuje způsob uvažování, který bychom měli při přemýšlení o budoucnosti Ruska brát vážně. A i kdyby byla Medvěděvova formulace propagandistická, samotná skutečnost, že ji vrcholný ruský politik považuje za smysluplné vysvětlení ruského postavení či doslova historického poslání, je politicky zajímavá.

Velmoc, nebo nic

Většina států má poměrně jednoduchou představu o tom, proč existují. Aby jejich občané mohli žít bezpečně, svobodně a pokud možno prosperovat.

U Ruska se ovšem v části politického myšlení objevuje něco jiného: smyslem státu není pouze dobře žít. Smyslem je být velmocí. A to je podstatný rozdíl.

Pokud je velmocenské postavení pouze jedním z prostředků k bezpečnosti a prosperitě, lze se ho za určitých okolností vzdát. I menší stát může být stále velmi úspěšný, bezpečný, prosperující a respektovaný. Pokud je však velikost sama o sobě podmínkou a cílem existence státu, potom je ztráta vlivu téměř existenční hrozbou. A právě tady začíná být Medvěděvova věta zajímavá. Rusko totiž podle této logiky nemůže být prostě Ruskem. Musí být Velkým Ruskem. Jinak zmizí.

Proč je to důležité

Tento způsob uvažování není pochopitelně nový a rozhodně ho nevymyslel Medvěděv. Výzkumy ruské geopolitické identity dlouhodobě upozorňují na význam představy Ruska jako velmoci a na citlivost ruských elit vůči ztrátě mezinárodního postavení. Tedy na určitý komplex velikosti či velikášství.

Už po rozpadu Sovětského svazu se vedly spory o to, zda se Rusko může smířit s rolí „běžného“ národního státu, nebo zda bude usilovat o obnovení svého zvláštního postavení a své „dějinné“ role. Medvěděv nyní tuto představu formuloval téměř učebnicově: velmoc, nebo zánik.

Těžko říct, co je z těchto variant horší. Druhá část věty je však možná ještě závažnější než první. Protože pokud někdo věří, že ztráta velmocenského postavení znamená ohrožení samotné existence státu, může považovat i velmi vysoké náklady na jeho udržení za přijatelné.

V takovém systému se pak válka nemusí chápat jako prostředek k dosažení konkrétního cíle. Může se stát důkazem toho, že stát stále existuje jako velmoc.

A co když Rusko velmocí nebude?

Tady je ovšem třeba oddělit ruskou představu od reality. Kaja Kallas, estonská politička a od prosince 2024 nejvyšší představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a zároveň místopředsedkyně Evropské komise, tedy v podstatě „ministryně zahraničí EU“, v únoru 2026 prohlásila, že Rusko už není supervelmocí a že navzdory několika letům války nedosáhlo výrazného posunu za hranice z roku 2014, a zároveň upozornila na obrovské lidské náklady války. Je to samozřejmě politické hodnocení představitelky EU, nikoli neutrální měření ruské moci.

Rusko pochopitelně stále disponuje obrovským jaderným arzenálem, rozsáhlým územím, značnými přírodními zdroji a vojenskou schopností ohrožovat své okolí i vzdálenější státy. O tom není rozumné pochybovat. Ale velmoc není totéž co země s mnoha raketami. Skutečná dlouhodobá moc se opírá také o ekonomiku, technologie, demografii, schopnost vytvářet spojence a přitažlivost vlastního modelu. A právě tady může být ruský problém hlubší.

A právě zde může být samotný způsob ruského uvažování nebezpečný. Představme si totiž dvě možnosti.

První: Rusko časem přijme, že může být velkou zemí, významnou regionální mocností a jadernou velmocí, aniž by muselo rozhodovat o tom, co smějí dělat jeho sousedé.

Druhá: Rusko dospěje k přesvědčení, že pokud nemůže určovat pravidla v okolí, je samo ohroženo.

A tyto dvě představy vedou pochopitelně k úplně jinému zahraničněpolitickému chování.

Proto bychom Medvěděvovu větu neměli jednoduše odbýt jako další propagandistickou hloupost. Nemusí být pravdivá, ale může být důležitá jako popis toho, jak část ruského vedení skutečně přemýšlí. A možná také jako varování před tím, co může přijít po Putinovi.

Protože pokud se jednou změní člověk v Kremlu, ale nezmění se základní představa, že Rusko musí být velmocí, jinak nemá právo na vlastní existenci, může se změnit tvář ruské politiky, nikoli její podstata.

A pak bychom možná měli problém nejen s otázkou, kdo je tím příštím ruským prezidentem, ale především s otázkou, co bude příští ruská vláda považovat za důkaz, že Rusko je dostatečně velké. A to je otázka, na kterou se odpověď hledá trochu hůř než kdo v Rusku po Putinovi povládne.

Medvědovo prohlášení tak není jen známkou toho, že Rusko je agresivní. Posunuje nás k daleko důležitější otázce, jaký koncept státu stojí za jeho jednáním, a to je otázka, jež může být relevantní i dlouho po Putinovi. Pokud jde o ruské elity, je Medvěděvův, překvapivě otevřený výrok doložitelný. Je-li reprezentativní pro celou společnost, se v budoucnu zřejmě teprve dozvíme.

P.S. Mezi 19 posledními případy ruských vojenských intervencí a útoků jsou Maďarsko (1956), Československo (1968), Angola, Etiopie, Afghánistán, Ázerbájdžán, Gruzie, Litva, Moldavsko, Tádžikistán, Ingušsko, Čečensko, Dagestán a opakovaně Gruzie a Ukrajina, naposledy v letech 2008, 2014 a 2022.