Rozpočtové pohádky paní Aleny: Vítejte ve světě, kde se dluhy neplatí, ale jen „rolují“

Politici opět slibují, že stát budou řídit jako firmu. V reálném byznysu by však za chronické miliardové sekery letěl manažer z okna. V té státní „firmě“ se dluhy naopak oslavují, a to jako odpovědné investice do štěstí.

Heslo o „řízení státu jako firmy“ se vrátilo do Strakovy akademie v plné parádě. Zní to skvěle: pořádek, efektivita, zisk. Jenže v realitě to má háček, který by žádný skutečný podnikatel nepřežil.

Žádná firma nemůže dlouhodobě utrácet o stovky miliard víc, než vydělá, a doufat, že ji banka nenechá padnout. Stát je totiž unikátní firma, která si může své zákazníky (poplatníky) prostě „přizdanit“ nebo jim znehodnotit úspory inflací. To je však trik, se kterým by vás v každé bance vyvedli v kazajce.

Staronová ministryně Alena Schillerová tak opět rozbalila své oblíbené leporelo pohádek na dobrou noc. Její hlavní příběh je stále stejný: čím víc se stát zadluží, tím lépe se budeme mít, protože se „proinvestujeme“ k blahobytu skrze státní zakázky. Je to fascinující ekonomická disciplína, kterou by Jaroslav Hašek jistě ocenil titulem „To se nám to hoduje, když nám druzí půjčují“.

Tady ale narážíme na zásadní otázku: Viděl někdy někdo státní investici, jejíž reálný výnos by spolehlivě převýšil úroky, které z ní stát desítky let splácí? Zatímco soukromý investor musí sakra počítat, aby mu po zaplacení úvěru bankám něco zbylo, státní „investice“ se měří počtem přestřižených pásek, nikoliv reálnou rentabilitou. Realita je taková, že zatímco státní dálnice či budovy pomalu chátrají, úroky z jejich pořízení krmí věřitele dál a dál.

Státní dluh pro rok 2026 míří k hranici 3 700 miliard korun a místo slibovaného blahobytu nám v peněženkách zbývá jen účet za obsluhu dluhu. Komu však tento nekonečný dluh skutečně pomáhá? Hlavně bankám. Pro ně je státní sekera nejjistějším byznysem. Každý další schodek, který paní ministryně „vykouzlí“, znamená další miliardy na úrocích z vašich budoucích daní. Za pouhé úroky bankám a věřitelům letos stát vyhodí z okna zhruba 100 miliard korun. To je cena za tuhle vládní „hostinu“ – peníze, které se prostě vypaří, místo aby stavěly dálnice nebo pomáhaly skutečným lidem.

Stát si tak dnes půjčuje, aby si „koupil“ klid a volební hlasy, ale účet vystavuje generacím, které se ještě ani nenarodily. Stát totiž dluhy reálně nikdy nesplácí, jen je roluje – tedy lepí starou půjčku novou, ještě dražší. Je to jako řešit dluh na kreditce další a větší kreditkou. Tenhle balvan se tak jen zvětšuje a sune před námi do budoucna.

Pokud byste se pokusili řídit svou firmu nebo rodinu jako stát pod vedením současných „manažerů“, skončíte v insolvenci dřív, než dočtete tuhle glosu. Stát je totiž jediná instituce, která může svou neschopnost hospodařit vydávat za zásluhu a nechat za ni zaplatit vaše vnoučata. Jak by řekl Švejk: „To chce klid.“ Ale v tomto případě spíše hodně pevné nervy a hluboké kapsy.