Regulace není od ďábla, a přeludy stoupenců trhu bez přívlastků a pravidel mu nepomáhají

Tržní ekonomika potřebuje pravidla, a představy, že regulace jen zvyšují náklady, jsou iluzemi. Některé regulace jsou navíc tak samozřejmé, že si ani neuvědomujeme. Regulacemi ale jsou, a byly doby, kdy je mnozí bojovně odmítali.

Ekonomie není zcela jednoduchá a „intuitivní“ věda. A není proto divu, že povědomí o jejích principech bývá protkáno iluzemi. Některé jsou neškodné, jiné však škodí, a to všem. Patří k nim i halucinace o regulacích.

To slovo totiž v některých hlavách či kruzích budí představu státního úředníka s razítkem, který právě míří k prosperujícímu podnikateli, aby mu zničil firmu, a možná i život.

Jenže regulace není od ďábla. Tržní ekonomika bez pravidel totiž není svobodný trh. Je to spíš džungle.

Některé regulace už ani nevnímáme

Zajímavé přitom je, že řadu regulací už vůbec jako regulace nevnímáme. Připadají nám tak samozřejmé, že bychom se nad jejich existencí ani nepozastavili. Regulace to však jsou a byly doby, kdy se součastníci o ně a jejich význam do krve přeli.

Příkladem je regulace, která říká, že malé dítě nesmíme zaměstnat v továrně, nebo dokonce v dole, protože je levnější pracovní silou. Že pracovní doba nemůže být libovolně dlouhá. Že zaměstnanec má nárok na odpočinek. Že zaměstnavatel musí dodržovat bezpečnostní pravidla apod.

Ještě v 60. letech 19. století se však briský parlament o tyto regulace vehementně přel. Všechno jsou totiž regulace, které v minulosti neplatily, a to žádná z nich, a není to zas tak dlouho. Představme si však na chvíli svět bez nich.

Firma zjistí, že zaměstnanec za deset hodin práce požaduje příliš vysokou mzdu. Nakonec s ní souhlasí, ale nabídne mu pracovní dobu patnáct hodin. A pokud pouhlasí – nebo se objeví jiný dost zoufalý uchazeč, který je ochoten pracovat i za těchto podmínek – tak ho najme.

A nebudeme přece firmu buzerovat požadavkem, že pracovní doba má své meze. Trh rozhodl, obě strany se svobodně dohodly, proč by se do toho měl stát míchat. Jen tím zvýší náklady práce. Nádhera. Tedy dokud nejsme tím zaměstnancem.

Podobně bychom mohli zrušit i regulaci dětské práce. Nabídka pracovní síly by se okamžitě zvýšila a cena práce klesla.

Proč má hokejista přilbu?

Další krásný příklad je sport. Hokejista musí mít přilbu. Proč? Protože stát rozhodl, že bez přilby je hokejista méně svobodný? Ne. Protože některá rizika má smysl omezovat pravidlem, i když by jednotlivec možná sám žádné pravidlo nechtěl.

A mimochodem: přilba není zadarmo. Stojí peníze, něco váží, překáží a možná se v ní člověk potí. Přesto nikoho nenapadne říci: „Nechte to na trhu. Když bude hokejista ochoten nést riziko poranění hlavy, proč mu v tom bránit?“ Kluby s tím souhlasí, proč je buzerovat.

Lidé, kteří do ekonomie však pronikli trochu hlouběji, vědí, že náklady úrazu nenese jen ten, kdo přilbu nemá. Nese je rodina, zdravotní systém, zaměstnavatel a v konečném důsledku společnost. Stejnou logiku najdeme u bezpečnostních pásů v automobilech, dětských autosedaček, stavebních norem nebo požární bezpečnosti.

To vše je regulace, která není nepřítelem trhu. Je způsobem, jak snížit náklady rizik, které by jinak platili všichni.

Regulace, která náklady snižuje

A právě tady se dostáváme k zajímavému paradoxu. Kritici regulace často správně upozorňují, že regulace něco stojí. Jenže zapomínají na druhou polovinu rovnice. Neregulovaný systém může stát také peníze. A někdy mnohem víc.

Představme si potraviny bez hygienických pravidel. Výrobce ušetří. Nemusí kontrolovat výrobu, skladování ani kvalitu. Skvělé. Pak se ale někdo otráví. A následuje lékařská péče, pracovní neschopnost, kontroly, stahování výrobků z trhu, případně soudní spory a náhrady škod.

Regulace tedy může představovat náklad, ale může naopak zabránit ještě větším nákladům. Ekonomie proto nehovoří jen o nákladech: mluví o nákladech a přínosech. Není tedy znakem fundované ekonomie říct „regulace = náklad“, a tím diskusi ukončit.

Trh, aby mohl fungovat, pravidla potřebuje

Ještě důležitější je, že trh sám o sobě žádná pravidla nevytváří. A nevytváří ani pravidla, která potřebuje. Trh přitom potřebuje vlastnická práva, vymahatelné smlouvy, pravidla hospodářské soutěže, ochranu před podvody a základní standardy bezpečnosti.

Kdyby neexistovala ochrana vlastnictví, mohl by vám konkurent zabrat výrobní halu. Kdyby neexistovaly smlouvy a jejich vymahatelnost, mohli bychom se sice svobodně dohodnout na dodávce zboží, ale druhá strana by neměla žádný zvláštní důvod ji také uskutečnit. A kdyby nebyla pravidla proti podvodům, mohli bychom mít dokonale svobodný trh s dokonale svobodným podváděním.

To by byl opravdu velmi svobodný trh. A také poněkud krátký.

Špatná regulace samozřejmě existuje

To všechno samozřejmě neznamená, že každá regulace je dobrá. Není. Existují nesmyslné regulace, regulace s vedlejšími účinky, přeregulování, zbytečná administrativa, předpisy, které vytvářejí více nákladů než užitku, i pravidla, která chrání zavedené podnikatele před konkurencí, aniž by chránila spotřebitele.

Právě proto má smysl každou regulaci posuzovat. A to se ve světě běžně děje. Říká se tomu RIA (z angl. Regulatory Impact Assessment nebo Regulatory Impact Analysis ), v českém prostředí používá Hodnocení dopadů regulace.

Otázka tak není: „Regulace, nebo trh?“, či Buzerovat, nebo nebuzerovat? Zní: „Kde trh funguje lépe sám a kde potřebuje pravidla, aby fungoval lépe?“

Takže pokud například obec požaduje po taxikáři určitou znalost města, můžeme se hádat, zda je to potřebná a přiměřená regulace. Ještě spíše však můžeme zkoumat její celkové náklady a celkové přínosy. A můžeme se podívat, jakou zkušenost s tím mají jinde.

Co naopak příliš užitečné není, je vyhlásit válku regulaci jako takové. Stejně bychom totiž mohli zítra navrhnout zrušení přileb hokejistů, protože omezují svobodu sportovce. A pozítří bychom mohli začít diskutovat, zda je opravdu nutné, aby sedmileté dítě chodilo do školy místo do práce. Trh je výborný sluha. Jen mu občas musíme říct, že některé věci dělat nebude.

A právě to je regulace. Ne ďábel. Jen pravidla hry. Tato pravidla pochopitelně nemusí vyhovovat všem, a to nemyslím jen dogmatické ekonomy. Ale právě proto je důležité sledovat a měřit její celkové náklady přínosy. Měřit a porovnávat, a to ne jen pohledem z okna.