Programy stran aneb shoda, která je vyšší, než by se zdálo

Krátce před volbami nastává v české politice magické období. Billboardy raší jako plíseň po dešti a strany objevují, že mají program. Po volbách však opět nastávají léta improvizací, mlžení či bezobsažných tiskových konferencí.

Zatímco tak v rámci předvolebních kampaní strany, napříč spektrem, oprašují dokumenty s názvy jako Vize 2030, Plán pro budoucnost, Jistoty pro všechny nebo Restart země, po volbách je opět rychle uklízejí, a zapomínají, co v bylo. Je to podobné jako když student týden před zkouškou zjistí, že existují skripta, a týden po zkoušce už o nich opět neví.

Tato skutečnost je však jen jednou problémovou stranou mince. Druhou, stejně závažnou, je otázka, zda jsou mezi programy hlavních stran skutečně podstatné rozdíly. Tedy zda tyto strany mají vůbec nějaké dlouhodobé, konzistentní cíle a směřování, nebo se řídí spíš starou politickou zásadou: kam fouká vítr, tam se otáčí korouhev, prezentovanou v hávu umění „pragmatismu“.

Ekonomika: zdroje jsou

Byly doby, kdy rozdíly v ekonomických receptech stran byla jasné a jednoduché. Pravice chtěla nižší daně, menší stát a odpovědnost jednotlivce za svůj život. Levice chtěla solidaritu a ochranu slabších, vyšší přerozdělování a silnější stát. Oba směry věděly proč, a své víře často pevně věřily.

Dnes je však situace „modernější“. A tak je tu pravice, která chce nižší daně, ale i vyšší výdaje, a tak rozdává miliardové dotace, a daně v tichosti zvyšuje, a levice, která chce vyšší výdaje, mluvit o vyšších daních nechce, a za práva zaměstnanců bojuje tak urputně, že jim nakonec zbyde jen právo platit vyšší ceny za všechno.

A nově jsou tu populisté, kteří chtějí nižší daně i vyšší výdaje zároveň. Všichni dohromady chtějí i „efektivní stát“, což je mýtická bytost podobná jednorožci.

Že to nejde dohromady? Co na tom záleží, když voliče programy stejně nezajímají. Tím spíš, že politický kompas se rozbil. Pokud zrovna frčí „státní pomoc“, jsou všichni levicoví. Pokud lidi děsí dluh, nasadí si všichni na týden pravicové brýle. Rozpočtová odpovědnost, jeden z projevů stylu vládnutí, se stala jen sezónním tématem. V opozici po ní volají všichni, v době vlády na ni všichni a svorně zapomínají.

Konzistence ekonomických programů tak dnes připomíná „konzistentní“ přístup k dietě: v pondělí se k ní zavážeme a náš záměr se zdá upřímný. Vydrží ale jen do prvního oběda.

A shoda mezi stranami? Naprostá většina parlamentních stran slibuje „podporu investic“. Jak přesně to udělají, aby tyto investice nebyly jen přehlídkou vyhozených peněz, neví nikdo. Na papíře to však zní dobře, a tak je ta shoda téměř absolutní.

Zdravotnictví: zdarma, kvalitně, ihned a bez čekání

Na zdravotnictví panuje napříč spektrem téměř mystická shoda. Všichni chtějí: lepší dostupnost péče, více lékařů a sester, kratší čekací doby, moderní a digitalizované nemocnice, a pokud možno vše zdarma.

Je to krásné, ale je to jako číst stejnou kuchařku od deseti různých šéfkuchařů, kteří všichni zapomněli koupit suroviny. Je to totiž jako slíbit dovolenou v pětihvězdičkovém resortu za cenu stanování na zahradě.

Naivní volič by navíc očekával, že názorové rozdíly budou panovat přinejmenším v tom, co má hradit stát, resp. zdravotní pojišťovny, a co pacienti, jak motivovat prevenci, i jak motivovat zdravotnická zařízení ke kvalitě péče a jak aspoň trochu omezit zdravotní korupci.

Místo toho se však vede soutěž v rozdávání slibů, na jejichž financování nikdo nemá. Když přijde na reformy, většina stran dostane náhlou alergii na nepopulární pravdu.

Školství: priorita číslo jedna, reformy tradičně bez výsledku

Snad neexistuje strana, která by neprohlásila školství za klíčovou prioritu. Čeští učitelé by si z těchto prohlášení mohli postavit druhou Národní knihovnu.

Všechny strany chtějí: lepší platy učitelů, moderní školy, méně školské byrokracie, kvalitnější výuku a gramotnější žáky či podporu technických oborů, kreativity i kritického myšlení zároveň, ale žádná z nich toho ještě nedosáhla. To poslední, tedy kritické myšlení či mediální gramotnost je obzvlášť fascinující. Politik totiž kritické myšlení potřebuje hlavně u voličů jiných stran.

Konkrétně: shoda v cíli „dostat platy učitelů nejméně na 130 % průměrné mzdy“ je prakticky univerzální. Rozdíl je jen v tom, že každá vláda najde jiný důvod, proč to zrovna letos nejde.

Skutečné spory by se přitom mohly vést o tom, co se mají děti učit v digitálním věku, o roli státu ve školství, autonomii škol, výběru ředitelů, kvalitě učitelů, obsahu osnov nebo míře selekce systému. Ale to jsou složitá, a nikoli zcela samozřejmá témata, takže o nich se řeč nevede. Mnohem bezpečnější je říci, že děti jsou naše budoucnost. Právě o tom se totiž před volbami mluví nejvíce.

Konzistentní programy? Ano, ale v archivu

Moderní politika zjistila, že mít pevný názor přináší marketingové riziko. Přináší totiž riziko ztráty určitého segmentu voličského trhu, a program se tomu přizpůsobuje. Dříve strana říkala toto jsou naše cíle a hodnoty. Dnes spíš říká: „Počkejme si na průzkum, a nezavazujme se k ničemu více a dříve, než je potřeba, nebo se možná nezavazujme k ničemu vůbec.“

Političtí stratégové stran napříč spektrem by tak nejraději vytvořil program, který je zároveň pravicový, levicový, liberální, konzervativní, ekologický, podnikatelský i sociální – a nikoho neurazí. Výsledkem bývá text, který připomíná dort vařený pejskem a kočičkou.

A tak platí, že chce-li veřejnost šetřit, mluví se o odpovědnosti, chce-li rozdávat, mluví se o solidaritě, bojí-li budoucnosti, mluví se o jistotách, a bojí-li politiků, mluví se o změně.

Názory se proto mění rychleji než ceny másla. Strana, která včera brojila proti dotacím, je dnes navrhuje. Ta, která včera chtěla menší stát, dnes zakládá nový úřad. A ta, která včera hájila trh, dnes reguluje vše kromě vlastních výroků.

Soutěž o koryto v přímém přenosu

Jsou programy zaměnitelné jako barva vápna, spočívá ve skutečnosti hlavní rozdíl mezi stranami v tom, která „parta odborníků“ se nakonec dostane k tomu pověstnému korytu.

A tady narážíme na největší paradox: Pokud je hlavním cílem strany prostě jen „být u toho“, pak její politika logicky nemůže být příliš odlišná od ostatních. Musí být dostatečně gumová, aby se dala ohnout podle nálady v koalici a aby nikoho neurazila. Výsledkem je stát řízený lidmi, kteří o řízení složitých systémů, jako je zdravotnictví nebo školství, vědí asi tolik, co průměrný uživatel Facebooku o jaderné fyzice.

Bylo však by nespravedlivé říci, že naši politici nemají znalosti. Mají – jsou to mistři světa v disciplíně „jak vypadat důležitě v televizi“, a liší se i stylem, rétorikou či schopností tvářit se překvapeně, když zjistili, k čemu vedli jejich vlastní rozhodnutí. Místo střetu idejí tak na politickém kolbišti sledujeme spíše soutěž o nejchytlavější slogan a nejrychlejší reakci na náladu veřejnosti.

Ale znalosti toho, jak skutečně reformovat stát nebo jak potřebnou změnu prosadit? A odvahu prosazovat to, co je správné, ale právě teď – a možná téměř vždy – nepopulární? Ty se v programech vyskytuje v koncentraci, kterou by i homeopat považoval za příliš nízkou. A to bohužel platí napříč spektrem.

Závěr.

Jsou-li dnes hlavní rozdíly mezi stranami v barvě jejich loga, nabízí se kacířská otázka. Máme volit, i když víme, že volíme-li stranu, která slibuje slunce, spustí se liják, a volíme-li tu, co slibuje liják, zažijeme jen její vlastní překvapení, že je mokro?

To je však možná právě to, co strany chtějí. A tak i když víme, že se po volbách žádná velká změna ve směřování země neodehraje, volit bychom měli. Naděje umírá poslední.