Proč stále platíme za horší Nutellu víc, než stojí v Německu, a ještě jsme vděčni za slevy

Je to přes dva roky, co premiér Fiala objevil svou nutellovou reportáží Ameriku. V českých regálech se však od té doby nezměnilo nic. Zatímco svět stihl vyvinout novou generaci AI, náš státní aparát situaci nadále „monitoruje“.

Jak je možné, že po letech politických proklamací a „nákupních videí“ zůstává Česko v rámci EU i nadále skanzenem vyšších cen a dvojí kvality některých potravin? Odpovědí je slabý stát, koncentrovaný trh a naše vlastní nákupní chování.

Kartelový ping-pong: Babiš vs. Prouza

Skutečný problém netkví v nedostatku zboží, ale v tom, že český spotřební trh je zabetonované hřiště, kde si pár vyvolených hráčů přihrává zisky nad hlavami zákazníků. Na jedné straně stojí agrobaroni v čele s holdingem Agrofert, kteří ovládají potravinovou vertikálu od hlíny až po pult. Na straně druhé pak nadnárodní řetězce, jejichž zájmy veřejně hájí Tomáš Prouza.

Výsledek? Nekonečná mediální mlha. Jedni mluví o diktátu výrobců, druzí o miliardových maržích obchodníků. Je to dokonale a oboustranně sehrané divadlo, kde vina létá vzduchem jako horký brambor, ale struktura trhu zůstává nedotčena. Marže obou stran přežívají bez větší újmy – a zákazník u pokladny jen tiše přikládá kartu.

Bezzubý stát

A co na to stát? Ten se ujal role naprosto impotentního diváka. Video Petra Fialy sice přineslo premiérovi přezdívku „Profesor Nutella“, ale reálný dopad na trh byl čistá nula.

Je to fascinující srovnání. Od listopadu 2023, kdy Petr Fiala zveřejnil své nákupní video, se svět změnil k nepoznání: lidstvo stihlo vyvinout a nasadit umělou inteligenci, která sama píše kódy a skládá symfonie. Český státní aparát se však za stejnou dobu na poli deformovaného potravinového trhu nezmohl na víc než na jeho „monitorování“.

Instituce, které by měly hlídat hospodářskou soutěž, postupují pomalu a opatrně, a výsledky práce Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jsou stejně neviditelné jako oříšky v české náhražce skutečné Nutelly. Stát se tváří, že nemá páky, zatímco sousedé v Německu dokážou držet kvalitu i ceny na uzdě.

Slevová past: Jak si pleteme bič sami na sebe

Spojencem oligopolních výrobců a prodejců, a neschopného státu je však i naše vlastní nákupní chování, především posedlost slevami, a nikoli zájmm o relaci kvality a ceny. Český trh potravin je unikátní: více než 60 % zboží se zde prodá v akci. Tato „honba za žlutými štítky“ však paradoxně udržuje vysoké hladiny cen.

Řetězce totiž drží základní ceny potravin uměle vysoko, aby nám mohly jednou za čas nabídnout „drastickou slevu“, která je ve skutečnosti jen běžnou cenou v Německu. Dokud budeme na tuto hru přistupovat a kupovat věci jen proto, že u nich svítí nápis „Akce“, nebudou mít obchodníci důvod základní ceny plošně snižovat.

Co s tím? (Návod pro svéprávného spotřebitele)

Ideální spotřebitel by měl přestat být loajální k barvě slevy a začít být loajální ke své peněžence:

Ignorovat „akce“ a porovnávat finální cenu na jednotku (kg/l) s cenami za hranicemi.

Trestat nezájmem: Pokud je produkt předražený, nechte ho v regálu. Žádný oligopol nepřežije, když mu zboží začne hnít ve skladu.

Hlasovat nohama: Podporovat menší lokální výrobce nebo využít blízkost hranic, kde trh funguje normálně.

Verdikt

Český potravinový pat není náhoda, je to design. Skutečný problém není v tom, že by nás „zlý západ“ chtěl krmit odpadem. Problém je, že jsme si v Česku postavili hřiště bez rozhodčího, kde si pár velkých hráčů přihrává míč a my jim tleskáme, když nám jednou týdně hodí „slevový leták“.

Je to výsledek toxického spojenectví mezi neschopným státem, nenasytným oligopolem a až příliš trpělivým zákazníkem. Zatímco v Německu by si výrobce nedovolil dát do Nutelly méně oříšků, protože se bojí tamních testů a okamžitého odlivu zákazníků ke konkurenci, u nás se schová za větu: „Češi to tak mají rádi.“

S prvými dvěma hráči na tomto hřišti však příliš nesvedeme: nic totiž nenasvědčuje tomu, že by si Babiš s tímto problémem věděl rady více než Fiala. A tak platí, že dokud se nenaučíme trestat předraženou nekvalitu odchodem ke konkurenci, budou nám politici dál točit bezobsažná videa a obchodníci se nám smát do obličeje, zatímco AI za ně bude psát tiskové zprávy o tom, jak je náš trh „specifický“.