Proč se ekonomiky utrhly ze řetězu, učebnice ekonomie už neplatí (a všimla si toho i ČNB?)

Pamatujete na ty časy, kdy ekonomie fungovala jako automat na kafe? Centrální banka vhodila minci (zvýšila úroky), ozvalo se cvaknutí a vypadla zchlazená inflace. Jednoduché, logické, v učebnicích podtržené tlustou fixou.

Jenže dneska? Bankéři tam hážou pětikačky horem spodem, kopou do stroje, a místo kafe na nás občas vypadnou konfety nebo horká polévka.

Globální vzpoura proti teorii

Tohle není jen náš lokální hokej. Od Washingtonu přes Frankfurt až po Tokio se děje něco divného. Americký Fed (do kterého se pro jeho snahu zvyšovat úroky nedávno s jemností demoliční koule pustil Trump) vyhnal úroky nahoru takovým tempem, že by to dřív spolehlivě poslalo ekonomiku do klinické smrti.

Podle příruček by lidé měli sedět doma, jíst instantní polévky a firmy by měly propouštět.

Místo toho? Američané dál nakupují jako o život, akciové trhy lámou rekordy a nezaměstnanost je tak nízko, že najít někoho, kdo vám ochotně uvaří kafe, je skoro nadlidský úkol.

Staré páky z učebnic zkrátka reziví po celém světě. Ekonomika se chová jako teenager v pubertě – čím víc zákazů (vysokých úroků) dostane, tím víc rebeluje.

Proč se ta mašina zasekla?

Důvodů je hned několik a žádný z nich v učebnicích nenajdete:

Digitální penězovody: Informace i peníze dnes létají rychlostí světla. Reakce trhu jsou buď okamžité, nebo úplně nepředvídatelné. Algoritmy na burzách nečtou učebnice, ty čtou trendy.

Hory peněz z lockdownů: Během covidu se do systému nalilo (přes helikoptéry s penězi a různé podpory) tolik hotovosti, že i přes vysoké úroky trvá věčnost je „vysát“. Lidé mají finanční polštář, který jen tak neprosedí, a dál vesele roztáčejí kola spotřeby.

Změna mentality (YOLO ekonomika): jde o termín, který kombinuje populární zkratku „You Only Live Once“ (žiješ jen jednou) s novým typem ekonomického chování.

Původně se tento výraz rozšířil kolem roku 2021, kdy si ekonomové a novináři všimli, že se lidé po pandemických lockdownech začali chovat k penězům a práci úplně jinak, než velela tradice. U mnoha lidí dostavil pocit „teď, nebo nikdy“: Raději jedeme na předraženou dovolenou dnes, než abychom spořili na nejistý důchod. Psychologie prostě převálcovala chladnou matematiku.

Nedostatek lidí (demografická past): Populace stárne a pracovní síla je vzácná. Firmy se bojí propouštět, i když se jim nedaří, protože vědí, že nikoho jiného neseženou. To drží mzdy nahoře a inflaci při životě, ať si bankéři dělají, co chtějí.

Vlády versus banky: Zatímco centrální banky šlapou na brzdu (vysoké úroky), vlády po celém světě dál vesele přikládají pod kotel svými rozpočtovými schodky a dotacemi. Je to jako zkoušet zastavit auto brzdou, zatímco spolujezdec vám stojí na plynu.

Konec levné Číny: Desetiletí jsme těžili z toho, že se vše vyrábělo levně na druhém konci světa. Teď se výroba stěhuje zpět nebo do „bezpečnějších“ zemí, což sice vypadá hezky na papíře, ale v praxi to znamená, že éra neustále klesajících cen zboží je u konce.

Co z toho plyne pro vědu o penězích?

Ekonomie jako věda dostává slušně za uši. Ukazuje se, že nejsme Homo Economicus (ten suchar, co si před nákupem rohlíku spočítá budoucí hodnotu peněz), ale spíš Homo Emoticus. Pro ekonomii to znamená jediné: méně matematického fetišismu a více sledování skutečného života, sociologie, demografie a možná i trochy toho šamanismu. Model, který nepočítá s tím, že se lidé občas chovají iracionálně, patří do muzea.

A co naše ČNB?

Zatímco ve světě se už otevřeně debatuje o tom, že „přenosový mechanismus“ (to, jak se úroky dostanou k vám do peněženky a ovlivní vaše chování) je rozbitý, u nás v té budově Na Příkopě je zatím klid. Naši centrální bankéři dál točí kormidlem a tváří se, že jejich modely jsou neprůstřelné, i když realita jim občas dává pořádný „fackovací panák“.

Zůstává tedy ta zásadní otázka: Všimli si už i v Praze, že se ekonomika přestala řídit skripty a začala si psát vlastní pravidla?

A hlavně – jaké další učebnicové pravdy padnou příště? Přestanou nízké ceny lákat zákazníky? Ukáže se, že státní dluhy už vlastně nikoho netrápí, dokud tiskárny na peníze fungují? Nebo zjistíme, že inflace není nepřítel, ale nový standard? Možná je čas ty staré skripta definitivně poslat do sběru a začít se dívat z okna, co se v té ekonomice vlastně doopravdy děje.