Proč milujeme komplikace, kterým říkáme pokrok

Žijeme v podivné éře. Pod záminkou, že nám moderní technologie ušetří čas a zjednoduší existenci, jsme na sebe dobrovolně uvalili břemeno nekonečné digitální údržby předmětů kolem nás.

Ironií osudu tak trávíme ušetřené hodiny tím, že obsluhujeme nástroje, které měly původně obsluhovat nás.

Podívejme se na ty drobné absurdity, které jsme přijali za normu:

• Digitální rituál před pohybem: Dřív člověk prostě vyběhl ven. Dnes je sport technologická operace. Běh nemůže začít, dokud se nenabijí hodinky a GPS nechytí signál. Pokud se aktivita nepropíše do cloudu, jako by se ty kalorie ani nespálily. Trávíme víc času analýzou grafů o tepové frekvenci než samotným pohybem na čerstvém vzduchu.
• Teror chytré domácnosti: Kdysi jsme prostě rozsvítili. Akce na sekundu. Dnes máme „inteligentní“ žárovku, která občas vyžaduje aktualizaci firmwaru, jen abyste si mohli v noci dojít pro vodu. Ušetřili jsme pohyb ruky k vypínači, ale získali jsme novou profesi – domácího systémového administrátora.
• Ztraceni v navigaci: I když jedeme k babičce, kam trefíme i poslepu, zapínáme navigaci. Co kdyby tam bylo zdržení dvě minuty? Algoritmus nás pak sice protáhne polní cestou, kde málem urveme nápravu, ale ten pocit, že jsme „přechytračili systém“ a ušetřili třicet sekund, je k nezaplacení.
• Analýza odpočinku: Máme prsteny a hodinky, které nám ráno přísně oznámí, že jsme se špatně vyspali. Místo abychom se prostě protáhli, propadáme stresu z nízkého „skóre spánku“. Analyzujeme data o relaxaci tak intenzivně, až jsme z toho k smrti unavení.
• Past „chytrých“ spotřebičů: Kupujeme si lednice s dotykovým displejem a pračky s Wi-Fi. Ne proto, že bychom nutně potřebovali dostat notifikaci o dopraném prádle uprostřed divadelního představení, ale protože nám bylo řečeno, že je to „standard“. Ve výsledku pak hodinu studujeme manuál k mikrovlnce, která má víc funkcí než řídící středisko NASA, jen abychom si v ní ohřáli polévku.·

• Zahrada v cloudu: Dříve, když tráva začala žloutnout, vytáhli jsme hadici, otočili kohoutkem a bylo vyřešeno. Čirá radost z proudu vody. Dnes máme automatickou závlahu napojenou na Wi-Fi a předpověď počasí v reálném čase. Výsledkem je, že když vypadne internet nebo se aktualizuje domácí brána, trávník se nekoná. Stojíme s chytrým telefonem nad usychajícím drnem a marně restartujete router, zatímco stará dobrá hadice leží zapomenutá v kůlně a tiše se nám vysmívá.

Mnozí z nás jsou upřímně přesvědčeni, že tyto věci nezbytně potřebují. Reklamy nás ujistily, že bez chytrého kartáčku na zuby s Bluetooth v podstatě hazardujeme se zdravím, a sousedova nová lednice, co umí posílat tweety, nás nenechá klidně spát.

Ve skutečnosti jde o tiché, laskavé spiknutí globální ekonomiky. Ekonomika se totiž nesmí zastavit. Kdybychom se spokojili s obyčejným mechanickým budíkem a cestu do práce si prostě pamatovali, kdybychom se spokojili s věcmi, které prostě jen fungují a plní své poslání, světový trh by se zhroutil během příštího týdne.

S nadšeným očekáváním tak dál instalujeme aplikace na ovládání rychlovarné konvice a tváříme se, že nám to nesmírně usnadňuje život: jsme dobrovolně součástí velkolepé, mírně komické hry na pokrok.

Možná je ale na čase si přiznat, že ten „ušetřený čas“ jsme vlastně nikdy nechtěli – nevěděli bychom totiž, co s ním v tom tichu bez notifikací dělat. Potřebujeme nové problémy, abychom si na ně mohli kupovat stále sofistikovanější řešení, která nás o ušetřený čas rychle připraví.

Slavný ekonom John Maynard Keynes se před sedmdesáti lety domníval, že v naší době budeme mít díky novým vysoce produktivním technologiím tolik volného času, že většinu dne budeme věnovat jen péči o angrešt na zahrádce. Tento jinak jistě skvělý vizionář bohužel globální ekonomiku zcela neprohlédl – nebo možná jen dostatečně neprohlédl nás.