Proč lidé občas věří těm, kdo porušují pravidla: důvodem je rozpor ve vnímání jejich role

Současné politické spory v Česku nejsou jen střetem stran. Odráží i hluboký rozpor mezi důrazem na pravidla a jejich dodržování včetně důvěry v jejich nestrannost. Tam, kde chybí důvěra v zákon, roste i tolerance jeho obcházení.

Současný český společensko-politický konflikt, často ztělesňovaný spory kolem Andreje Babiše či prezidenta, nelze chápat pouze jako střet politických stran a osobností. V hlubší rovině se jedná o konflikt dvou odlišných vztahů k pravidlům, a tím i dvou rozdílných pojetí spravedlnosti.

Jedna část společnosti klade na pravidla důraz. Věří, že spravedlnost i dobré společenské vztahy vznikají tehdy, když jasné zákony platí pro všechny stejně. I když je výsledek pro někoho nepříjemný, podstatné je, že byl dosažen fér. Porušování pravidel, právních i morálních včetně pravidel slušnosti, a především pak jejich obcházení shora, chápe jako ohrožení základů společného života.

Druhá část společnosti vnímá pravidla trochu volněji a účelověji, často skrze jejich výsledek. Pravidla, která podle jejího názoru dlouhodobě nevedou k jejich lepšímu životu, ale i pravidla, která dostatečně nechrání slabší, ztrácejí v jejích očích závaznost. Pravidlům vytvářeným mocnými navíc příliš nedůvěřuje.

Problém je, že do této skupiny spadají často i ti, kteří se domnívají, že jim svět či společnost něco dluží, a že jim to dává oprávnění nejrůznější pravidla ohýbat.

Česká historická zkušenost tuto nedůvěru k pravidlům dlouhodobě prohlubuje. Od cizího práva monarchie přes cynismus protektorátu, dvojí morálku komunismu až po selektivní spravedlnost devadesátých let se opakuje tentýž vzorec: oficiální pravidla a spravedlnost se často míjely. Výsledkem je pocit, že zákony nikdy neplatily stejně pro všechny, ale spíše pro ty, kteří si je dokázali přizpůsobit.

Z této zkušenosti vyrůstá paradox, který je pro mnohé těžko pochopitelný. Lidé zklamaní systémem, tedy svou zkušeností s pravidly, i svým postavením ve společnosti často hledají zastání u politiků, kteří pravidla porušují, či obcházejí nejviditelněji. Ne proto, že by pohrdali morálkou, ale proto, že takové jednání vnímají jako důkaz nezávislosti na systému, jenž považují za nespravedlivý. Porušování pravidel se tak z prohřešku mění v symbol vzdoru a autenticity.

Tento konflikt přitom není českou výjimkou. Podobné dělení dnes vidíme ve Spojených státech i v řadě evropských zemí. Společným jmenovatelem je dlouhodobý pocit, že pravidla globalizovaného světa vznikala v zájmu elit, zatímco jejich náklady nesli jiní. Jde o krizi legitimity pravidel samotných, které se jejich tvůrcům či elitám nedaří čelit.

Co s tím? Odpověď není pohodlná. Na jedné straně platí, že společnost se bez pravidel neobejde, a nemůže bez nich ani bohatnout. Ty nejbohatší země byly a jsou ty, kde pravidla platí, a platí pro všechny. Což je mj. důvod, proč země jako Rusko bohaté nikdy nebyly a nebudou.

Pravidla ale nemohou fungovat bez důvěry, a tu nelze obnovit moralizováním ani odkazem na paragrafy. Vzniká pouze tehdy, když jsou porušení pravidel viditelně a srozumitelně trestána, bez ohledu na moc, postavení a právní kličky – a když to přijmou i ti nahoře. Tedy když pochopí, že legitimita neplyne z formální správnosti, ale z prokazatelné férovosti.

Dokud pravidla slouží jako štít pro silné a břemeno pro slabé, stále se bude objevovat pokušení svěřit moc těm, kteří slibují, že se s nimi nebudou párat – i když to vyhovuje především jim samotným.

Současně je však třeba si uvědomit, že máme-li pocit, že při stávajících pravidlech prohráváme, nemusí být viníkem jen samotná pravidla. Jinak se totiž můžeme ocitnout v roli hráče či sportovce, který věří, že porušování pravidel je účinnější než poctivý trénink.