Politika je tvrdé řemeslo, a jste-li jen hlásnou troubou cizích zájmů, platí to ještě víc

Příkladem je past, do které téměř spadl Okamura, když Kreml přeladil svůj názor na Trumpa. Stačila chvíle, a mohlo se mu stát, že v rukou držel nesprávnou „Trumpetku“. Naštěstí však ve svých názorech ukázal hbitost gymnasty

Okamura budoval po léta svou image na bezmezné adoraci Donalda Trumpa. Vzpomínáte, jak SPD vykreslovala Trumpa jako jedinou naději pro světový mír a suverenitu, bojovníka proti EU a vůdce, který vyhladí všechny neziskovky? Okamura se pyšnil tím, že byl jediným českým politikem, který ho podporoval ještě před zvolením. Trump tehdy ztělesňoval všechno, co Tomio miluje.

Jenže to platilo v době, kdy si Kreml maloval, že Trump rozloží NATO a nechá Putinovi na Ukrajině volnou ruku. Nyní se však Okamura ocitá v nezáviděníhodné situaci. Jeho ideový maják v Moskvě obrátil na obrtlíku a na Trumpa začal dštít oheň a síru. Udělal z něj „nebezpečného dobrodruha“ a „mírotvůrce jen naoko“, a Tomio tak musí bleskově přepřahat, aby náhodou nezůstal stát na špatné straně barikády.

Po ranní kávě a rychlé kontrole kanálu Dmitrije Medveděva a prohlášení ruského ministerstva zahraničí, které Trumpovy útoky na Írán označily za nevyprovokovanou agresi, musel jít veškerý obdiv k „velkému Donaldovi“ stranou. Okamura otáčí a jako jediný z šéfů českých parlamentních stran americké zásahy na Blízkém východě rychle odsuzuje.

Je to kouzelný paradox. Okamura chtěl Trumpa, protože „není jako ti ostatní“, ale když se Trump chová jako... no, jako Trump, tak je to najednou problém pro „bezpečnost Evropy“. Najednou už americký prezident není ten osvoboditel od unijního jha, ale zdroj destabilizace.

Fascinující je sledovat i tu křeč, s jakou se Okamura snaží vysvětlit svým voličům, že ten samý Trump, kterého včera vynášel do nebes, dnes ohrožuje světový mír. Být hlásnou troubou Ruska je však náročné řemeslo – stačí jedno zaspání u monitoru a riskujete, že budete prezentovat názory, které v Moskvě možná platily včera, ale dnes už jsou považovány za ideologickou diverzi.

Politik jako ozvěna

Tento názorový veletoč však současně odhaluje Okamuru v jeho nejčistší podobě: jako politika, který nemá žádný vlastní kompas. Jeho „vlastenectví“ končí tam, kde začínají aktuální potřeby ruské propagandy. Zatímco dříve mu Trump sloužil jako bič na Evropskou unii, dnes mu slouží jako odstrašující příklad „amerického imperialismu“ – přesně podle aktuálního východního zadání.

Vlastně je to docela smutný pohled. Muž, který se tváří jako lídr, jen odevzdaně čeká na to, co mu tiskové oddělení Kremlu pro dnešek nadiktuje do scénáře, a nechtěně tak ukazuje, že je jen loutkou, za jejíž provázky tahá někdo jiný.