Podnikatel není problém. Problém je, když si píše pravidla pro vlastní kasičku

Podnikání je normální, ekonomicky nezbytná a užitečná činnost. Konflikt zájmů normální ani užitečný není. Přesto se v debatách obě věci s obdivuhodnou vytrvalostí zaměňují a pletou, většinou s cílem konflikt zájmů ospravedlnit.

Kdykoliv se v Česku otevře debata o konfliktu zájmů politiků, objeví se téměř okamžitě stejný argument: „Tak podnikatelé přece mají právo být ve Sněmovně!“

Ano, mají. Děkuji za pozornost.

Článek by mohl skončit právě zde, protože nikdo soudný netvrdí opak. Jenže problém je, že tento argument obvykle reaguje na něco, co nikdo neřekl. Tedy že by podnikatelé být politicky činní neměli.

Je to podobné, jako kdyby se diskutovalo o zákazu řízení pod vlivem alkoholu a někdo rozhořčeně vykřikl: „Auta jsou přece užitečná!“ Ano, auta jsou užitečná. Ale řeč není o autech. Řeč je o opilém řidiči. Stejně tak řeč není o podnikání. Řeč je o konfliktu zájmů.

Co je konflikt zájmů?

Představme si, že jste starostou města a zároveň vlastníte stavební firmu. Pak přijde hlasování o tom, kdo získá zakázku na rekonstrukci náměstí. Pokud hlasujete o zakázce, kterou může získat vaše firma, vzniká konflikt zájmů.

Ne proto, že jste podnikatel. Ne proto, že vyděláváte peníze. Ale proto, že rozhodujete o věci, která může ovlivnit váš vlastní majetek. Veřejný funkcionář má rozhodovat ve prospěch veřejnosti. Je-li však v konfliktu zájmů, tedy v situaci, kdy veřejný zájem může být od jeho osobního zájmu odlišný, vzniká zcela přirozené podezření, že by mohl rozhodovat, nebo být v pokušení rozhodovat, ve prospěch sebe sama.

A právě toto podezření a tato možnost je problém. Lidé jsou totiž slabí a silným pokušením mnohdy čelit nedokážou, takže by se do této situace z principu neměli dostávat. Čestní lidé si většinou dávají sami pozor, aby se do ní nedostali

Není nutné krást

Na konfliktu zájmů je zajímavé, že nemusí dojít k žádné korupci. Nemusí být předán jediný úplatek. Nemusí být porušen jediný zákon. Stačí samotná situace, kdy člověk získá možnost ovlivňovat rozhodování či pravidla, která mají dopad na jeho vlastní podnikání, majetek nebo obchodní partnery.

Je to podobné jako ve sportu. Rozhodčí nemusí být podplacený. Stačí, že píská zápas, ve kterém hraje jeho vlastní syn. I kdyby rozhodoval poctivě, pochybnosti budou nevyhnutelné.

Proto civilizované společnosti takové situace omezují. Ne proto, že by všichni byli zloději. Právě naopak. Protože není rozumné vytvářet prostředí, ve kterém si nikdo nemůže být jistý.

Jak se z podnikatele stává zákonodárce vlastního podnikání

Nejzajímavější je situace, kdy podnikatel vstoupí do vysoké politiky. Najednou totiž nerozhoduje o jedné zakázce. Může spolurozhodovat o daních. O dotacích. O veřejných investicích. O regulacích. O státních zakázkách. O kontrolních orgánech. Zkrátka o pravidlech celé hry.

A zde se dostáváme k jádru problému. Nikdo podnikateli neupírá právo kandidovat. Nikdo mu neupírá právo být poslancem. Otázkou pouze je, zda má zároveň zůstávat v pozici, kdy může přímo nebo nepřímo profitovat z rozhodnutí, na jejichž tvorbě se podílí. To už není otázka podnikání. To je otázka důvěry ve stát. A důvěra ve stát je základem demokracie, tedy společenského zřízení založeného na tom, že lidé hlasují, protože věří, že svým hlasováním mohou jednání státu ovlivnit.

Když si rozhodčí určuje výsledek zápasu

Představme si fotbalový stadion. Jeden muž je současně majitelem klubu, hlavním rozhodčím, předsedou disciplinární komise a autorem pravidel soutěže. A když někdo upozorní, že by to nemuselo být úplně ideální uspořádání, ozve se: „A co máte proti podnikatelům?“

Nic. Stejně jako nemáme nic proti fotbalu. Jen si myslíme, že rozhodčí by neměl zároveň hrát za jeden z týmů.

Paradoxně tak platí, že přísná pravidla chrání i samotné podnikatele. Pokud politik své firmy skutečně oddělí od výkonu veřejné funkce, chrání tím nejen veřejný zájem, ale i vlastní pověst. Nemusí pak každé své rozhodnutí vysvětlovat podezřením, že ve skutečnosti hájí vlastní obchodní zájmy.

Proto jsou zákony o konfliktu zájmů běžnou součástí fungujících demokracií. Nejsou postavené na předpokladu, že všichni politici jsou darebáci. Jsou postavené na mnohem realističtější představě, že všichni lidé jsou jen lidé. A často i na tom, že lidem na jejich pověsti záleží.

Největší omyl celé debaty

Největší omyl českých diskusí spočívá tak v tom, že se neustále zaměňují dvě naprosto odlišné věci. První je právo podnikat. Druhá je právo rozhodovat o vlastních ekonomických zájmech z pozice veřejné moci.

To první je základ svobodné společnosti. To druhé je přesně to, čemu se říká konflikt zájmů. A mezi těmito dvěma pojmy je přibližně stejný rozdíl jako mezi vlastnictvím auta a jízdou na červenou.

Jenže některé debaty vypadají, jako by se někdo snažil dokázat, že když jsou auta užitečná, semafory jsou vlastně zbytečný luxus.

Kam kouzelník schoval králíka

Představte si, že by ředitel zoologické zahrady současně vlastnil řeznictví. Možná by vše fungovalo naprosto poctivě. Přesto by většina lidí považovala za rozumné, aby mezi oběma funkcemi existovala určitá vzdálenost.

Ne proto, že by ředitel byl nutně padouch, ale protože pokušení je staré asi jako lidstvo samo.

Zastánci slabých pravidel pro konflikt zájmů však přicházejí s originální myšlenkou: pokud někdo vlastní řeznictví, nesmíme se prý vůbec ptát, co dělá v zoologické zahradě. A když se zeptáme, údajně útočíme na svobodu podnikání.

To už není argument. To je kouzelnický trik. A jako většina kouzelnických triků funguje jen do chvíle, než se podíváte, kam kouzelník schoval králíka.

A právě tam bývá konflikt zájmů schovaný nejčastěji. Ne za složitými paragrafy. Ne za ideologickými spory. Ale za snahou zaměnit dvě odlišné věci: svobodu podnikat a svobodu využívat veřejnou moc k ochraně vlastních zájmů. První je znakem svobodné společnosti. Druhá je jedním z důvodů, proč zákony o konfliktu zájmů vůbec existují.