Paní Martina Kohout a bitva o koncovku, aneb Jak jsme se naučili nebát se ztráty „-ová“

Je to pár let, co českým rybníčkem otřásla revoluce. Nešlo o politiku, ale o tři písmena. Vlastně o jejich absenci. Ženy dostaly možnost odložit své „-ová“, a z Jany Novákové se tak rázem stala Jana Novák.

A my ostatní? My jsme se ocitli v lingvistické divočině, kde pravidla určuje instinkt a strach, abychom někoho neurazili.

Gramatický freestyle v praxi

Zvyknout si na to je proces. První fáze je šok. Vidíte na vizitce „Kateřina Holub“ nebo „Lucie Pošta“ a mozek vám automaticky zahlásí chybu v Matrixu.

Druhá fáze je opatrné našlapování. V čekárně u doktora sestra vyvolá: „Paní... ehmm... paní Král?“ a zní to, jako by se právě snažila v polévce najít kost.

Většina lidí si myslí, že problém je v nějakém přežilém patriarchálním boji. Největší háček však není v tom, že by si muži potřebovali své ženy koncovkou „-ová“ přivlastňovat. Problém je v české gramatice - v tom, že čeština je na rozdíl od angličtiny nebo němčiny jazyk ohebný jako guma. My totiž jména skloňujeme.

Takže když se Lenka jmenuje Černý, nastává lingvistické peklo. „Jdu na kávu s Lenkou Černý... nebo Černou? Viděl jsem tam tu Černou, nebo tu Černýho?“ Člověk se v tom zamotá tak rychle, že raději začne používat opisné tvary jako „ta dáma s tím krátkým příjmením“, aby se vyhnul gramatické katastrofě.

Z deníku „ne-ovátých“: Historky z natáčení

Nepřechýlené příjmení je spolehlivým generátorem trapna a sitcomových situací. Třeba taková návštěva pediatra:

Sestra vykoukne ze dveří a zvolá: „Tak, tatínek Černý a malý Adámek, pojďte dál!“ Když se zvedne maminka, sestra nechápavě zamrká: „Ale já volala tatínka.“ – „Já jsem Černý,“ odvětí maminka hrdě, načež sestra polohlasem zamumlá do ordinace: „Paní doktorko, máme tu komplikaci, tatínek se nám přebarvil na maminku, ale v kartě je to pořád Černý.“

Nebo si zkuste v restauraci udělat rezervaci na jméno Kovář.

Hosteska: „Dobrý večer, máme tu rezervaci pro pana Kováře.“

Žena: „To jsem já, paní Kovář.“

Hosteska nasadí profesionální úsměv, za kterým je vidět, jak jí v hlavě rotují ozubená kolečka: „Samozřejmě. A pan Kovář dorazí později, nebo se paní Kovář dnes rozhodla být panem Kovářem sama?

A to ani nemluvíme o kurýrech. Na krabici stojí: Adresát je Wolf. Kurýr volá: „Dobrý den, pane Wolfe, stojím před domem.“ Jana odpoví: „Tady Wolf. Jsem žena.“ Následuje dlouhé ticho: „Aha... Takže to mám dát komu? Já tu žádnou paní Wolfovou v systému nemám, jen Wolfana Wolfa. Nechcete si pro to poslat manžela, aby v tom nebyl hokej?“

Proč to ženy dělají?

Důvody jsou většinou praktičtější, než si konzervativní strážci jazyka myslí:

Světoběžnice: Pokud pracujete v korporátu, vysvětlovat cizincům, proč se jmenujete jinak než váš manžel, je práce na plný úvazek.

Estetika: Někdy to prostě zní víc „chic“. „Emma Smetana“ zní jako hvězda, zatímco „Emma Smetanová“ zní jako paní, co vám v jídelně přidá knedlík navíc.

Identita: Touha po jméně v jeho čisté, krystalické podobě, bez historických nánosů příslušnosti k někomu jinému.

Jak s tím žít?

Pravdou je, že si zvykáme. Už nás tak netahá za uši, když moderátorka ohlásí světovou tenistku bez koncovky. Svět se nezbořil, čeština to přežila (ta přežila i horší věci, například jolky, prověrky nebo sborky a rozborky). A i když budeme občas v hospodě u piva řešit, jestli jsme mluvili s „paní Šedý“ nebo „paní Šedou“, je to vlastně fajn cvičení pro naše mozkové závity.

Mimochodem, mnohem větší hokej v tom mají na Islandu. Tam se příjmení v našem slova smyslu v podstatě nevedou – jména se odvozují od křestního jména otce (nebo matky) s příponou -son (syn) nebo -dóttir (dcera). Takže když se panu Gunnarovi narodí syn a dcera, jeden je Gunnarsson a druhá Gunnarsdóttir. Celá rodina má tedy úplně jiná příjmení. Proti tomu je naše „paní Novák“ úplná procházka růžovým sadem!

Takže, milé dámy bez „-ová“, klidně si svá jména nechte a nepřechylování se neobávejte. My se to skloňování časem doučíme. A když ne, tak se prostě usmějeme a řekneme: „Těší mě, paní... Vy víte kdo!“

Historické okénko

Konzervatismus bývá úporný, a tak úplně volně, tedy na základě prosté žádosti bez uvádění důvodů, je u nás nepřechylování dovoleno teprve od 1. ledna 2022, a cesta k tomuto datu byla postupná:

Před rokem 2001: Přechylování bylo v podstatě povinné a striktně vyžadované zákonem o matrikách z roku 1949.

Od roku 2001: Možnost nepřechýleného jména se otevřela, ale jen pro specifické skupiny: cizinky, občanky ČR s trvalým pobytem v cizině, nebo ty, které mají za manžela cizince. Později se přidala i možnost pro ženy hlásící se k jiné než české národnosti.

Zlomový rok 2022: Díky novele zákona o matrikách odpadly veškeré podmínky. Dnes stačí matrikářce říct, že „-ová“ prostě nechcete, a ona vám vyhoví.

Zajímavostí je, že historicky se přechylovalo po staletí (již od 15. století), ale striktně povinné a úředně vymáhané se to stalo až po roce 1945 v rámci snahy o „degermanizaci“ a sjednocení českého jazyka.