O žábě a horké vodě

Před časem jsem zde napsal, vypůjčuje si slova římského autora Juvenalia, že jsou situace a doby, kdy je obtížné nepsat satiru. Snažil jsem se ji proto psát, občas i s trochou legrace. A pak jsem učinil zajímavý objev.

Psal jsem satiru na základě toho, co jsem kolem sebe viděl a slyšel, a snažil se řídit názorem G. Orwella: Dobrá esej nezačíná názorem, ale zkušeností. Kritizoval jsem konkrétní politiky, jejich výroky nebo rozhodnutí.

Výsledek byl předvídatelný. Nadával mi zejména jeden tábor – ten, který se cítil satirou dotčený –, zatímco druhý spokojeně přikyvoval a občas mě dokonce pochválil. Člověk měl příjemný pocit, že svět ještě funguje podle určitých pravidel. Kritizujete-li jednu stranu, budou vám její příznivci nadávat. Jde koneckonců – nazíráno perspektivou lidské evoluce – o jejich tlupu, ne nepodobné té, ve které se člověk v prehistorické savaně vyvíjel, a život bez tlupy nebo mimo ni je nebezpečný.

Pak jsem, aniž bych o tom příliš přemýšlel, udělal změnu. Začal jsem psát méně o politicích a více o nás.

O tom, proč demagogové nacházejí tolik posluchačů. Proč se necháváme opíjet jednoduchými řešeními. Proč se bojíme imaginárních hrozeb, zatímco si často nevšímáme problémů, které máme přímo pod okny. Proč umíme horlivě bránit vlast na Facebooku, ale někdy už méně ochotně před vlastním plotem.

A najednou se stalo něco zvláštního. Nadávat mi přestal jen jeden politický tábor. Začaly mi nadávat oba.

Jedni tvrdí, že jsem zaprodaný liberál. Druzí, že jsem latentní babišovec. Další mají jistotu, že mě platí Brusel, zatímco jiní jsou přesvědčeni, že mě financuje někdo úplně opačný, a ještě další, že nevytáhnu paty od počítače. A když už se zdálo, že jsem dokázal rozčílit opravdu skoro všechny, ozvala se ještě manželka s otázkou, jestli bych místo zachraňování republiky nemohl konečně opravit kapající kohoutek.

Teprve tehdy mi došlo, že mezi politickou a společenskou satirou je podstatný rozdíl. Politická satira míří na politiky. Je vlastně poměrně bezpečná. Vždycky existuje někdo, kdo vám zatleská, protože kritizujete „ty druhé“.

Společenská satira míří na naše vlastní zvyky, předsudky, pohodlnost, pokrytectví i iluze. A tam už žádné bezpečné publikum neexistuje. Protože každý z nás se může v některém z těch obrazů poznat. A to bývá nepříjemné.

Neznamená to, že autor má vždy pravdu. Ani to, že ji nemají čtenáři. Znamená to jen, že společnost se nezačíná měnit ve Strakově akademii ani na Pražském hradě. Začíná se měnit v tom, jak přemýšlíme, o čem jsme ochotni pochybovat a co jsme schopni přiznat sami sobě.

Přesto jsem optimista. Vedle hlučných internetových bitev totiž potkávám spoustu lidí, kteří poctivě pracují, starají se o své okolí, pomáhají druhým a nepotřebují o tom každý den napsat deset příspěvků na sociální sítě. Právě oni jsou důvodem, proč má smysl psát dál.

A také důvodem, proč stojí za to chránit tuto zemi – nikoli jen před imaginárními nepřáteli, ale především před našimi vlastními slabostmi. Ty totiž bývají mnohem nebezpečnější.

A tak si na závěr neodpustím jeden známý příběh. Je o žábě, která prý zůstane ve vodě, jež se zahřívá tak pomalu, že si změny nevšimne, dokud není pozdě. Biologové by sice tento experiment nejspíš nepotvrdili, ale jako metafora lidského chování je pozoruhodně přesná.

Velké problémy totiž zpravidla nepřicházejí s varovnými sirénami. Přicházejí po malých krocích – s trochou rezignace, trochou cynismu, o něco menší ochotou bránit pravidla, o něco větší tolerancí k tomu, co by nám ještě včera připadalo nepřijatelné, nebo neschopností či neochotou vidět svět kolem nás a nedívat se jinam. Není to snadné: jak učí psychologie, věci, které lidé vidět nechtějí, často nevidí.

Žába by tak z horké vody nejspíš vyskočila. U lidí je to někdy složitější a nemusí jít jen o globální oteplování.