Nová sociální skupina, u které se rudá hvězda objímá s hnědou košilí

Dříve by se vzájemně postříleli, dnes si svorně podávají ruku. Jde o skupinu osob s rysy totalitního smýšlení, nacházející vzájemné porozumění nad „tradičními hodnotami“. Ještě zajímavější je však tato skupina psychologicky.

Sociolgicky jde o velmi bizarní hybrid. Pod kapotou tohoto uskupení kombinujícího prvky extrémní pravice a levice však netluče společná ideologie, nýbrž psychologická blízkost. Jde o hlubokou psychologickou frustraci a touhu po pevném objetí v náruči autoritářského vůdce. Svou podstatou jde o fenomén, který je triumfem čistých emocí nad elementární logikou i dějepisem.

Spoečným jmenovatelem této skupiny je stav mysli, v jehož rámci nejsou názorové či ideové rozpory překážkou. Daleko spíše jsou setrvalým stylem uvažování. Ráno tito lidé horují za suverenitu proti „zlému Bruselu“, odpoledne volají po návratu pod křídla zanikého impéria, které nás dekády dusilo.

Je to jako vařit veganský guláš z bůčku – nedává to smysl, nikomu to neprospívá, ale kuchař je skálopevně přesvědčen, že objevil recept na spasení národa.

Psychologie „uraženého dítěte“ a kult jistoty

Z pohledu psychologie tak nejde o politický směr, ale o projev vnitřní osobní nejistoty. Typický představitel této skupiny trpí syndromem „uraženého dítěte“, které má pocit, že mu moderní, složitý svět něco dluží. V globalizované a často i trohu složité realitě se cítí ztracený, a tak utíká k autoritářské fixaci. Je mu v podstatě jedno, zda mu bude velet generální tajemník nebo „vůdce“ v holínkách, hlavně když dotyčný bouchne do stolu a „udělá tam pořádek“.

Tmelem tohoto spojenectví a živnou půdou k obnově ztracené jistoty je kolektivismus. „Já“ jako jednotlivec nic neznamenám, ale „My“ (národ, třída, my proti nim) jsme vším. Tato identita jim poskytuje svatý grál, který v demokracii hledají jen marně: absolutní jistotu pramenící z nenávisti ke společnému nepříteli.

Rétorický arzenál

Když dojdou argumenty, nastoupí po staletí známé a vyzkoušené rétorické triky. V diskusích na sociálních sítích tato skupina totiž nepoužívá fakta, ale řečnické psychologické šalby. Jejich nejoblíbenějším nástrojem je tzv. falešná stopa, metoda, kdy na nepříjemnou otázku odpoví zcela irelevantním tématem, aby odvedli pozornost.

Když se jich zeptáte na porušování lidských práv v diktaturách, které obdivují, okamžitě kontrují cenou másla v místním supermarketu nebo „dvojím metrem Západu“.

Dalším vděčným rétorický kouskem je i tzv. Slaměný panák, kdy místo aby bojovali se skutečným argumentem, vytvoří si jeho absurdní karikaturu, kterou pak vítězoslavně před zraky všech rozmetají. Řeknete-li, že pomoc spojencům je důležitá pro naši bezpečnost, dozvíte se, že „chcete poslat naše děti do mlej́nku na maso“.

Politický secondhand s puncem rebelie

Ideová výbava této skupiny, lze-li v jejím případě o něčem takovém mluvit, je výprodej dějin, kde se bere vše, co zbylo v koši s nápisem „antisystém“. Na náměstích uvidíte tak vedle sebe vlajky se srpem a kladivem a trikolóry s nápisy „Čechy Čechům“, mezi nimiž si občas někdo zahajluje. Je o čistý „politický punk“: kritiku systému, státu, kapitalismu, autorit, policie, války, korporací.

Problém je, že zatímco oni hledají svůj ztracený ráj v receptech minulosti, které opakovaně (a krvavě) selhaly, my ostatní musíme uklízet ten mentální nepořádek, který svou rétorikou působí.

Názorové souznění extrémní pravice a levice, jež psychologicky vyrůstá z pocitu ohrožení, je přesto – spíše než diagnózou v psychologickém či psychiatrickém smyslu - diagnózou doby. Jde o volání o pozornost někoho, kdo odmítá dospět do světa, kde za své štěstí zodpovídá on sám, a ne osvícený despota. Pokud na ně má někdo řešení, pak zatím neproniklo do odborné literatury.

V příštím díle tohoto blogu se podíváme na to, jak s touto skupinou v digitálním i reálném světě vlastně diskutovat, tedy pokud to vůbec lze a má-li to v záplavě emocí ještě nějaký rozumný smysl.