„Nevěřím nikomu, jen sám sobě,“ říká Babiš. Co na to psychologie?

Co se stane, když člověk důvěřuje jen sám sobě? Psychologie zná zdravou sebedůvěru, ale také druhou možnost: svět, ve kterém jsou všichni ostatní potenciální problém a nebezpečí ,a jediným bezpečným člověkem zůstáváme my sami.

„Já nikomu nevěřím. Já věřím jen sám sobě ráno v zrcadle.“ Takto se podle Seznam Zpráv svěřil Andrej Babiš podcasterům Vlevo dole. Řekl to v souvislosti s politikou a lidmi kolem sebe.

Je to pozoruhodná věta. A to nejen proto, že člověk obvykle očekává od premiéra přece jen trochu širší seznam důvěryhodných osob, s nimiž spolupracuje.

Z jednoho výroku samozřejmě nelze diagnostikovat konkrétní osobnost ani její psychické vlastnosti. Můžeme se však podívat, co obecně znamená, když člověk říká, že nevěří nikomu kromě sebe.

Sebedůvěra je zdravá. Nedůvěra ke všem už méně

Důvěra v sebe sama je žádoucí. Člověk potřebuje věřit, že dokáže něco zvládnout, rozhodnout se, nebo se postavit obtížné situaci. Psychologie však rozlišuje mezi zdravou sebedůvěrou, a pouhou představou vlastní neomylnosti.

Zdravá sebedůvěra totiž neznamená „vždycky mám pravdu“, ale spíše „dokážu se s tím nějak vypořádat“. Důvěra je totiž základním mechanismem spolupráce: bez ní bychom společnost mohli rovnou rozpustit. Když si objednáte oběd, předpokládáte, že kuchař do něj místo soli nedal jed na krysy. Když nastoupíte do letadla, předpokládáte, že ho mechanik prohlédl. A když jdete k lékaři, předpokládáte, že jeho medicínské znalosti převyšují ty vaše.

Civilizace je totiž založena na tom, že nevěříme jen sami sobě. Je založena na dělbě práce a rozumné důvěře v ostatní

Když všichni ostatní začnou být podezřelí

Psychologie říká, že nedůvěra může být tzv. ochranným mechanismem. Pokud jsme někdy byli podvedeni, zklamáni nebo jiní zneužili naši důvěru, můžeme být příště opatrnější. Problém nastává, když se z jednotlivé zkušenosti stane obecné pravidlo: Jeden člověk mě zklamal → lidem se nedá věřit → věřit se dá pouze mně.

Člověk se tak chrání před možným dalším zklamáním: tím, že druhým raději nedá šanci ho zklamat. Má to ovšem jednu drobnou nevýhodu. Nedokážete totiž s nikým spolupracovat. Věřit pouze sobě je tak z pohledu člověka, jenž působí v organizaci nebo ji dokonce vede, poněkud nepraktické.

Představme si člověka, který řídí firmu. Řekne svým manažerům: „Já vám nevěřím.“ Ti mu odpovědí: „Ale my jsme odborníci na výrobu.“ „Nevěřím.“ „Na finance?“ „Také ne.“ „Na marketing?“ „Už vůbec ne.“ „Tak proč nás vlastně máte?“

A tady se dostáváme tak trochu k jádru pudla. Čím méně člověk důvěřuje ostatním, tím více práce musí odvést sám. Musí kontrolovat. Prověřovat. Přepočítávat. Ověřovat. Rozhodovat. Vrací se k věcem, které už jednou někdo rozhodl. A postupně se může stát, že cela organizace přestane fungovat jako tým: začne fungovat jako prodloužená ruka jednoho člověka. A možná přestane pracovat vůbec, mimo jiné i proto, že pracovat v ní není zrovna terno

Důvěra v organizacích je důležitá proto, že umožňuje delegování, spolupráci a sdílení informací. Když důvěra chybí, roste potřeba kontroly a s ní i náklady na koordinaci. Důvěra je jednoduše levnější než permanentní podezřívání, a vede k tomu, že organizace mohou fungovat daleko pružněji. Jsou méně byrokratické a zkostnatělé, a zpravidla i výkonnější.

A platí to nejen pro firmy. Platí to pro rodinu, nemocnici, armádu, univerzitu i vládu.

Riziko nabubřelé sebedůvěry

Největší problém nafouklé sebedůvěry spočívá ale ještě někde úplně jinde, a je možná i nepatrně složitější. Když nevěříme druhým, máme totiž jeden malý psychologický problém. Důvěryhodní totiž přestáváme být i sami.

Každý člověk podléhá omylům. Máme předsudky. Emoce. Selektivní paměť. Potvrzovací zkreslení, tedy sklon vnímat především to, čemu věříme. Někdy slyšíme jen to, co slyšet chceme. Někdy si vzpomeneme na událost trochu jinak, než proběhla. A někdy uděláme rozhodnutí a teprve potom si pro něj vyrobíme velmi přesvědčivé vysvětlení.

To všechno se děje i inteligentním lidem. A právě proto je poněkud riskantní tvrdit: „Ostatní se mohou mýlit, ale já ne.“ Mnohem bezpečnější je: „Ostatní se mohou mýlit. Já také. Proto je dobré poslouchat více lidí.“

To není slabost. Je to pojistka proti běžným myšlenkovým zkreslením, kterými trpíme všichni, a to díky naprogramování vlastního mozku.

Zrcadlo není ideální poradce

Zde se tak dostáváme k nejzajímavější části Babišova výroku: „Věřím jen sám sobě ráno v zrcadle.“ Trochu nám to připomíná jednu slavnou pohádku. Také Sněhurčina macecha měla svůj oblíbený komunikační kanál. Každé ráno se podívala do zrcadla a položila mu otázku, kdo je nejkrásnější.

A zrcadlo tvrdilo, co chtěla slyšet, a když náhodou jednoho dne řeklo něco, co královna slyšet nechtěla, nastal problém.

Poučení z pohádky upozorňuje na jednu starou moudrost: když si vybíráme zdroj informací podle toho, zda nám potvrdí to, čemu už věříme, můžeme nakonec získat velmi sebejistý, ale poněkud zkreslený obraz světa.

Zrcadlo, které říká co slyšet chceme, totiž není zcela ideální poradce. Nikdy neřekne: „Tohle se vám nepovedlo.“ Nikdy neřekne: „Možná se mýlíte.“ Nikdy nepřipomene, že jste před měsícem tvrdili něco úplně jiného. Nikdy nepříjde s vlastními zkušenostmi a informacemi, které by mohly vaše rozhodnutí zpochybnit. Může to být příjemné, pro rozhodování je to ale trochu málo.

Člověk totiž potřebuje také lidi, kteří mu někdy řeknou: „Tohle se vám nepovedlo.“ Nebo: „Tady se možná mýlíte.“ Bez zpětné vazby může naše sebejistota růst. Růst ale může také počet vlastních omylů.

A teď zpátky k politice

Pro politiku je otázka (ne)důvěry ještě důležitější. Premiér totiž není podnikatel, který může říct: „Udělám si to sám.“ Stát je založen na lidech, institucích, úřednících, ministrech, odbornících, koaličních partnerech, policistech, soudech, zahraničních spojencích a nakonec i na milionech občanů. Politik tedy nemůže prakticky fungovat tak, že věří pouze sám sobě. Musí důvěřovat jiným.

To je i jeden z důvodů, proč demokratické instituce nejsou postavené na důvěře v jednoho geniálního člověka. Jsou postavené na kontrole lidí lidmi.

Parlament kontroluje vládu. Soudy mohou kontrolovat rozhodnutí státu. Média kontrolují politiky. Opozice kontroluje vládu. A voliči nakonec kontrolují všechny prostřednictvím voleb. Demokracie je tak vlastně poněkud komplikovaný způsob, jak říct: „Věřme si navzájem, ale raději se také kontrolujme.“

Člověk, který věří všem, může být velmi naivní, a pro demokracii trochu nebezpečný. Totéž však platí o člověku, kteý nevěří nikomu, a současně si nepřipustí, že se může mýlit. Rozumný člověk ví, komu, v čem a za jakých podmínek věřit– a jak si ověřit, že se neplete. A ví i to, že by si měl dávat pozor na situace, kdy se jeho nejdůvěryhodnějším poradcem stane zrcadlo, které mu potvrdí, že má pravdu.

P. S. Dlouhodobá a výrazná nedůvěra vůči druhým lidem může v některých případech přerůst až v paranoidní způsob uvažování – tedy ve stav, kdy člověk začne stále častěji předpokládat, že za jednáním ostatních jsou skryté nepřátelské úmysly. To samozřejmě neznamená, že každý nedůvěřivý člověk je paranoidní. Hranice vede především tam, kde se podezření stává automatickým způsobem vysvětlování světa a nové informace už člověka nepřesvědčí o opaku.

A možná právě proto je občas docela zdravé mít vedle sebe někoho, kdo nám řekne: „Promiň, ale tohle už možná není opatrnost. Tohle je podezřívavost.“