Nebezpečí vládních dvorů: proč bývá pochlebovač horší než nepřítel

Dějiny ukazují, že vládce neohrožují ani tak jejich odpůrci, jako spíš jejich nekritičtí obdivovatelé. Ve chvíli, kdy z jejich okolí zmizí kritika, se totiž začíná vytrácet i jejich kontakt s realitou. A historie zná pokračování.

Historie nás učí, že největším nebezpečím pro vládce či politiky nebývají nepřátelé. Ti jsou vidět. Skutečné riziko představují přátelé, kteří přestanou odporovat.

Je to nenápadný proces. Na začátku stojí schopný politik, vojevůdce nebo manažer. Postupně získává moc, úspěchy a obdiv. Lidé kolem něj si zvykají, že nesouhlas není kariérně výhodný. Kritické hlasy mizí, zůstávají souhlasné.

Vzniká prostředí, které by se dalo nazvat informační skleník. Venku fouká vítr reality, ale dovnitř pronikají jen pečlivě vybrané paprsky chvály. A právě tehdy začínají vznikat rozhodnutí, která by ještě před několika lety dotyčný považoval za absurdní.

Starý Řím: laboratoř absolutní moci

Římská říše byla v tomto směru pozoruhodnou sociální laboratoří. Když se podíváme na císaře jako Caligula, Nero nebo Commodus, často se mluví o šílenství. Jenže možná ta nejzajímavější otázka není, zda byli psychicky nemocní. Mnohem zajímavější je, proč jim nikdo nedokázal říct: „Promiňte, pane císaři, ale tohle je opravdu špatný nápad.“

Senátoři se báli. Úředníci se báli. Generálové se báli. Výsledek? Jeden císař se nechal uctívat jako bůh. Jiný pořádal umělecká vystoupení, na která museli diváci povinně chodit pod hrozbou trestu. Další se převlékal za Herkula a veřejně zápasil v aréně, zatímco říše čelila vážným problémům.

Možná nešlo jen o osobní výstřednosti: ti lidé psychicky nemocní být ani nemuseli. Šlo o systém, který přestal vytvářet zpětnou vazbu. Když se auto řítí z kopce a přestanou fungovat brzdy, není hlavním problémem řidič. Hlavním problémem je, že brzdy nikdo neopravil.

Dvorská fyzika

Každý dvůr, prezidentská kancelář nebo vládní aparát má vlastní fyzikální zákony, a ten první zákon zní: Množství pravdy v místnosti klesá s rostoucí mocí osoby, která vládne. Lidé totiž rychle pochopí, co se vyplácí.

Pokud vládce odměňuje kritiku, dostává kritiku. Pokud odměňuje souhlas, dostává souhlas. Pokud odměňuje obdiv, dostává obdiv. A pokud odměňuje pouze obdiv, dostává pouze pohádky.

Historie jen mění kostýmy.

Tento mechanismus nybyl a není římskou specialitou. Francouzský král Ludvík XIV byl obklopen dvorem, jehož hlavní profesí bylo obdivovat krále. Josef Stalin postupně vytvořil prostředí, kde nesouhlas znamenal existenční riziko. Mao Ce-tung dostával tak zkreslené informace, že během Velkého skoku vpřed nikdo nechtěl přiznat katastrofální důsledky jeho politiky.

A čím větší byl strach podřízených, tím méně přesné byly informace, na jejichž základě se rozhodovalo. Moc tak paradoxně často nevede k lepšímu přehledu o realitě. Vede k jeho opaku.

Moderní verze císařského dvora

Dnes už se samozřejmě (téměř) nikdo neprohlašuje za boha. Místo toho vznikají sofistikovanější varianty. Kolem některých politiků se vytvoří okruh lidí, kteří vysvětlují každou jejich chybu jako genialitu, každou kritiku jako spiknutí a každý neúspěch jako důkaz vlastní výjimečnosti. Příkladem není jen Donald Trump či Vladimir Putin; našly by se i v našem bližším okolí.

Nejde o to, že by tito vůdci byli stejní. Nejsou. Liší se ideologií, stylem i historickým kontextem. Společný je však jeden mechanismus: čím déle politik zůstává na vrcholu, tím větší je riziko, že kolem něj vznikne prostředí filtrující nepříjemné informace. A jakmile se to stane, začíná být ohrožen nejen stát, ale i samotný vládce.

Největší obětí bývá nakonec sám vládce

Na celém jevu je totiž nejzajímavější jprávě tato ironická skutečnost. Lidé, kteří budují dvůr pochlebovačů, si často myslí, že chrání svého vůdce. Ve skutečnosti ho oslabují.

Kritik totiž není nepřítel. Kritik je bezpečnostní systém. Nepříjemná otázka je levnější než katastrofa. Špatná zpráva je levnější než špatné rozhodnutí. A člověk, který vám řekne, že se mýlíte, může být užitečnější než deset lidí, kteří vás označují za génia.

Římské poučení pro 21. století

Caligula možná nebyl šílený od narození. Commodus se možná neprobudil jednoho dne s pocitem, že je Herkules. Možná se jen dlouhá léta pohybovali v prostředí, kde nikdo neřekl: „Ne.“

To je totiž slovo, které chrání vládce před omyly i před ním samotným. Římská říše nakonec přežila většinu svých císařů. Méně jisté je, zda dnešní instituce vždy přežijí své vlastní informační skleníky. Protože když člověk slyší příliš dlouho jen potlesk, začne si myslet, že je to hudba. A od tohoto okamžiku bývá k tragikomedii překvapivě blízko.