Máte právo na barvu sukně, ale do svého umírání nám nekecejte, říká senátorka.

V rámci svého předjarního rozjímání se totiž rozhodla národu sdělit, že naše svoboda je v podstatě jen takový nepovedený vtip. Podle ní jsme jen bezmocné figurky v rukou Osudu.

Jako takové bychom proto měly držet pusu, krok a pokorně trpět, dokud to vyšší moc (nebo senátorský mandát) uzná za vhodné. Svatá prostoto!

Metafyzika z regálu se sladkostmi

Nejpozoruhodnější částí jejího textu je pasáž, kde definuje mantinely lidské svobody. Autorka nás šokuje zjištěním, že si nevybíráme, kde se narodíme, a z tohoto banálního faktu vyvozuje děsivý závěr: protože nemáme vliv na všechno, neměli bychom mít právo rozhodovat o ničem zásadním.

Cituji: „Jistě si můžete sami a svobodně rozhodnout, že si oblečete modrou sukni, nikoliv červené šaty. Nebo že si koupíte fidorku místo kedlubny... Jenomže pak výčet vašich svobodných rozhodnutí někde končí.“ Tisíciletí filozofického uvažování o člověku a jeho svobodě tak vyřeší jedním zkoumavým pohledem do obchodního regálu.

Zatímco většina dospělých lidí vnímá svobodu jako protipól odpovědnosti za svůj život, podle naší zákonodárkyně je vrcholem naší autonomie volba mezi mléčnou a hořkou Fidorkou. Jakmile jde o důstojnost v nemoci nebo konec nesnesitelného utrpení, tam už prý vaše vůle nemá co pohledávat. To už je „pýcha“.

Od erotiky k osudovosti (aneb švec, který se nedrží kopyta)

Možná se ptáte, kde tato dáme bere potřebu kázat o pokoře a odevzdanosti „krutostem života“. Je sice pravdou, že si ve veřejném prostoru vydobyla určitou známost svou literární činností, problém však nastává v momentě, kdy se autorka erotických příběhů pro nenáročné čtenářky snaží stylizovat do role filozofa.

Zatímco v rámci červené knihovny může postava odevzdaně čekat na to, co jí „Osud přihraje do cesty“, v reálné politice a legislativě je tento přístup naprosto destruktivní. Je to výraz poraženectví a kapitulace.

Proč je to společensky nebezpečný blábol?

Názory, které autorka prezentuje, pokud je lze za názory považovat, nejsou jen nanicovatým literárním cvičením. Je to nebezpečný útok na základy zdravé společnosti:

1. Vlastnit svůj život je prý „iluze“: Tímto výrokem autorka v podstatě plive na celou koncepci individuálních lidských práv. Pokud nic nevlastníme a o ničem nerozhodujeme, nejsme občané, ale poddaní.
2. Utrpení jako estetická kategorie: Je velmi snadné mluvit o „kráse a krutosti života“ z vyhřátého senátorského křesla. Pro lidi v terminálním stádiu nemoci, kterým autorka upírá právo na volbu, je to však vrcholný cynismus.
3. Arogance moci: Tvrdit, že lidé „nevědí, jak se zachovají“, a proto jim stát nesmí dát možnost volby, je urážkou soudnosti každého svéprávného člověka.

Závěrem

Je fascinující a zároveň smutné, že nás v zákonodárném sboru zastupují lidé s podobnou hloubkou myšlení. Lidé, kteří míchají nákup Fidorky s právem na důstojnou smrt a Sorrentinovy filmy s ústavním právem. Smutné je vidět propast mezi vážností instituce, jako je Senát, a úrovní argumentace, která připomíná nahodilý příspěvek v internetové diskuzi pod článkem o horoskopech.

Autorce lze tak v jejím nejlepším zájmu, ale i zájmu duševního zdraví společnosti, doporučit, aby setrvala u románů o vztazích. Tam může Osud a náhodu ohýbat, jak se jí zlíbí. Ale v reálném světě by nám měla nechat aspoň tu špetku důstojnosti, kterou představuje právo rozhodnout o svém těle. Řada lidí, na rozdíl od ní, totiž nevěří, že jsou jen loutky v nějakém špatně napsaném příběhu.