Lhotská ve víru staletí, aneb Brusel byl problém už za Karla IV.

Historie lidstva je plná velkých osobností. Některé měnily svět, jiné ho dobývaly, další ničily. A pak je tu Lhotská. Co kdyby se Lhotská, podobně jako filmový velikán, účetní Ugo Fantozzi, zjevovala v dějinách napříč staletími?

Vrchnost se totiž mění, její údajné spiknutí proti nám však zůstává. A tak, podobně jako se filmový Ugo Fantozzi v různých podobách zjevuje v klíčových okamžicích dějin, aby v nich vždy znovu objevil tutéž nespravedlnost, tutéž vrchnost a tutéž katastrofu, tak se ve víru dějin zjevuje i Fantozzi v sukních, tedy Lhotská. Jen s tím rozdílem, že Fantozzi měl smůlu na šéfy, a Lhotská na Brusel.

Rok 1356, Praha. Lhotská stojí na Staroměstském náměstí a právě se dozvěděla o Zlaté bule Karla IV.

„Tohle je přesně ono! Vrchnost nám z Frankfurtu bude říkat, kdo má být císařem. A co nám ještě zakážou? Českou korunu? České pivo?“

Když jí někdo vysvětlí, že Zlatá bula nemá s Bruselem nic společného, že byla vyhlášena v Norimberku, stanovila, že český král je volitelem císaře, a že korunou se v Čechách neplatí, odpoví: „Dnes ne. Ale počkejte, a nesmíte tak hned všemu věřit.“

Rok 1781, Vídeň. Josef II. vydává toleranční patent a ruší některá omezení náboženských menšin. „Typické,“ rozčiluje se Lhotská. „Císařská vrchnost nám zase něco vnucuje. Dnes tolerance, zítra nám budou říkat, jak máme topit a co máme jíst.“

„Ale vždyť je to reforma uvnitř monarchie, a Josef II je náš král a císař“ namítne soused. „Právě! A proto je ještě nebezpečnější“, prskne Lhotská.

Rok 1952, Československo. Lhotská čte v tramvaji Rudé právo a křičí: „Brusel nás chce zotročit!“ „Jaký Brusel?“ ptá se překvapený soused. „Dobře. Moskva. Ale Brusel by to dělal úplně stejně, a ještě hůř.“

Rok 2026, Praha. Lhotská usedá k počítači a otevírá nový blog.

„Brusel nás kontroluje, omezuje, zdražuje nám život a ničí naši ekonomiku. Green Deal je nesmysl. Ekologie je záminka. Rusko je přece jenom realističtější.“ Klikne na „publikovat“. O chvíli později přichází komentář:

„Paní Lhotská, uvědomujete si, že Rusko také reguluje, zakazuje a omezuje a občas přitom někdo vypadne z okna?“ Lhotská se zamyslí. „Ano. Ale dělá to suverénně.“

A tím se, alespoň prozatím, kruh dějin uzavírá: některé věci se mění, říše zanikají, hranice se posouvají, technologie se vyvíjejí a politické systémy přicházejí a odcházejí. Jen jedna konstanta dějin zůstává: vždy je tu nějaká vrchnost, která nám něco zakazuje, něco zdražuje a určitě nám chce vzít naši svobodu.

Kdysi to byl císař, potom Vídeň, Washington a dnes Brusel, nikdy však Moskva. A Lhotská to ví, a s vrchností v zájmu nás všech nezištně a do roztrhání těla bojuje.

A zítra? To už nám jistě Lhotská vysvětlí ve svém příštím blogu. Pokud ovšem Evropská unie mezitím nezakáže blogování.