Lhotská prská i o prázdninách, a hledá pravicový extremismus. Možná by měla začít v Moskvě

Lhotská nás ve svém recyklátu z klausistického věstníku TO ujišťuje, že pravicový extremismus neexistuje, a netřeba se ho tak bát. Kdyby se však na chvíli podívala do Ruska, možná by zjistila, že ho hledala na špatné straně mapy.

Některé texty mají fascinující schopnost vyřešit problém ještě dříve, než začnou. Stačí si totiž správně vymezit pojmy. Nejlépe tak, aby odpovídaly tomu, co chceme dokázat. „Když používám nějaké slovo,“ říká Humpty Dumpty v příbězích o Alence v říši divů, „znamená přesně to, co si přeji, aby znamenalo – ani víc, ani míň.“

A tak Lhotská, zjevně po školení na téma matení pojmů pořádaném okresním výborem Svědků Klausových, dospívá k názoru, že pravicový extremismus je především absolutní svoboda, úplné zrušení sociálního státu, žádné regulace a člověk, který neposlouchá vůbec nikoho. Skutečný pravicový extremista je tak podle ní v podstatě anarchista.

A ejhle! Pravicový extremista odpovídající tomuto vymezení neexistuje, což je to, co chtěla Lhotská dokázat. Není proto třeba se jím zabývat, nebo jím dokonce hrozit.

Je to geniální. Stejně kreativním způsobem bychom mohli definovat nacistu jako člověka, který miluje demokracii, a vzápětí - na tomto základě - dokázat, že nacismus nikdy neexistoval, Hitler byl vlastně levičák, a pravicový extremista je jen člověk, který odmítá stát tak důsledně, že by nejraději zrušil i dopravní předpisy a dopravní policii.

Kdyby však Lhotská nahlédla do učebnic politologie (kterými je zjevně nepoznamenána), možná by zjistila, že pravicový extremismus se běžně nespojuje s anarchií, ale naopak s ultranacionalismem, autoritářstvím, xenofobií, rasismem, kultem vůdce a odmítáním liberální demokracie. Nejde tedy o to, zda někdo chce více či méně státu, ale o to, jakou společnost chce vybudovat a jak zachází s jednotlivcem, menšinami a politickými protivníky.

A právě tady začíná být zajímavé Rusko. Současný Putinův režim je autoritářský, nacionalistický a expanzionistický. Opírá se o kult státu a vůdce, potlačuje politickou opozici, omezuje svobodu médií a legitimizuje válku mimo jiné představou zvláštního ruského civilizačního prostoru.

Samozřejmě to neznamená, že bychom měli Rusko jednoduše označit za „pravicově extrémistický režim“. Je to ideologický guláš složený z nacionalismu, konzervatismu, autoritářství, imperialismu a státního kapitalismu. K pravicovému extrémismu podle běžných definic však nemá daleko.

Lhotská se tak při svém pátrání po pravicovém extremismu poněkud pozapomněla podívat do země, kterou někteří zdejší obdivovatelé silného státu považují za zajímavou alternativu k „dekadentnímu Západu“. Do Ruska.

A přitom by stačilo přijmout jednoduchou skutečnost: extremismus může vyrůst z různých ideologií, levicových i pravicových. Rozhodující není nálepka, ale to, kam své principy dovede. Podle Lhotské je silný stát především levicový princip. Jenže Vladimir Putin rozhodně nepůsobí dojmem člověka, který by chtěl stát rozpustit a nechat každého občana, aby si svůj osud vyřešil na volném trhu.

Naopak. Stát má být všude. Má určovat, co je pravda, co je vlastenectví, kdo je nepřítel, co se smí říkat, co se smí psát a v krajním případě také kam má člověk jít bojovat.

To už není příliš pravicový sen o svobodném jednotlivci. Je to sen o silném státu, silném národě a slabém občanovi.

Takže Lhotská, chce-li opravdu hledat pravicový extremismus, nemusí vyrábět imaginárního neškodného anarchistu, který odmítá zaplatit sociální pojištění. Může začít v Moskvě.