Koruna není vlajka, aneb Proč národní měna není totéž, co vlastenectví

Koruna je pro mnohé symbolem národní suverenity. Jenže měna není vlajka ani hymna. Je to finanční nástroj, který by nám měl dobře sloužit. A u nástrojů bývá důležitější, jak fungují, než zda nesou národní znak.

K debatám, které se v Česku vracejí s pravidelností chřipkové sezóny, patří otázka eura. Odpůrci společné měny zpravidla varují před ztrátou „národní měnové suverenity“. Méně často už vysvětlují, co to je, či jaké konkrétní výhody tato suverenita běžným občanům přináší.

Národní měna se totiž v české debatě často stává symbolem. A symboly mají jednu zvláštnost: není třeba dokazovat jejich užitečnost. Stačí se na ně odvolávat. Právě proto bývá koruna oblíbeným tématem politiků zdůrazňujících národní identitu. Vlastní měna působí totiž jako viditelný symbol státnosti, i když její ekonomické přínosy jsou sporné, nebo dokonce nulové.

Dědictví Františka Josefa I.

František Josef I. by se možná podivil, jak silný citový vztah si Češi vytvořili ke koruně, kterou jeho monarchie zavedla roku 1892.

Tehdejší obyvatelé českých zemí ji totiž přijímali spíše vlažně: byli zvyklí na zlaté neboli guldeny, které v ničem a nijak národní nebyly. Novou měnu přijímali tak spíše z praktických důvodů než z vlasteneckého přesvědčení a někdy dokonce, jak píše Jarosla Hašek, až pod pohrůžkou pokuty. A teprve čas z ní vytvořil symbol, který dnes část společnosti považuje téměř za součást národní identity. Dnes je však Česko jedinou zemí bývalé monarchie, která si korunovou měnu ponechala.

Skutečným otcem československé koruny byl ovšem spíše Alois Rašín. V době poválečného chaosu prosazoval rozpočtovou disciplínu, jakou dnes neznáme, a stabilní měnu, o které bychom si mohli nechat zdát. Jeho snaha učinit z české měny něco jako švýcarský frank však nebyla populární, a jak známo, stála ho život.

Chápal totiž něco, co se v dnešních debatách často ztrácí: kvalita měny nezávisí na tom, zda je národní, ale zda je stabilní.

K čemu je vlastně národní měna?

Zastánci koruny obvykle hovoří o měnové suverenitě. Málokdy ale vysvětlují, co si pod ní představit, a už vůbec ne z pohledu běžného občana.

Má snad domácnost větší užitek z toho, že jsou úrokové sazby stanoveny v Praze a nikoli ve Frankfurtu? Je pro zaměstnance důležité, že jeho mzda přichází v korunách, a ne v eurech? Potřebuje turista při cestě do zahraničí další měnu v peněžence? A získává podnikatel nějakou zásadní výhodu z kurzového rizika, proti kterému se musí nákladně zajišťovat?

Pro většinu lidí je odpověď spíše záporná. Od měny totiž, ať národní či jiné, očekávají především tři věci: aby si uchovávala hodnotu, aby se s ní dobře a prakticky platilo a aby nevytvářela zbytečné nejistoty. Jinými slovy: nezajímá je, zda je měna národní. Zajímá je, zda je pevná, praktická a dobrá.

Tři iluze měnové suverenity

Představa o výhodnosti či přednosti „národní“ měny se opírá o tři iluze. První spočívá v představě, že vlastní měna je od nepaměti jedním ze základních atributů národní suverenity. Ve skutečnosti je tomu spíše naopak.

Po většinu evropských dějin lidé běžně platili mincemi pocházejícími z různých zemí, a dokonce i panství. Nezajímalo je, zda jsou „národní“, ale zda mají a uchovávají hodnotu. Obchodník v Praze, Benátkách nebo Hamburku nezkoumal národnost mince, nýbrž její obsah zlata či stříbra.

Národní měny v dnešním slova smyslu se prosadily až s nástupem moderních států. A jistou historickou ironií je, že význam národní měnové politiky (“měnové suverenity“) vzrostl až tehdy, když peníze přestaly být kryty drahými kovy a jejich hodnota už nebyla dána obsahem drahých kovů. Byla zaručena důvěrou ve stát a jeho centrální banku.

Jinými slovy: národní měnová politika se stala důležitou hlavně proto, že státy získaly možnost hodnotu peněz měnit, tedy provádět něco, za co by ve středověku hrozil hrdelní trest. Historie přitom ukazuje – jak jinnak – , že této pravomoci využívaly častěji ke znehodnocování měny než k jejímu posilování, zpravidla tehdy, když potřebovaly financovat své dluhy.

Zda právě tato možnost představuje jednu z hlavních výhod národní měnové suverenity, ponecháme k úvaze laskavému čtenáři.

Druhá iluze tvrdí, že malá otevřená ekonomika může vést zcela nezávislou měnovou politiku. Ve skutečnosti si země silně obchodující s eurozónou nemohou dovolit pohybovat se dlouhodobě jiným směrem.

Pokud by byly české úrokové sazby výrazně vyšší než sazby eurozóny, přilákaly by zahraniční kapitál a koruna by posílila. To by zlevnilo dovoz, ale současně zdražilo český vývoz. Pokud by byly naopak výrazně nižší, kapitál by odcházel a dovoz by zdražoval.

Praktický prostor pro skutečně nezávislou měnovou politiku je proto mnohem menší, než se často tvrdí. Česká republika je v tomto směru podobná cestujícímu v přeplněném autobusu: teoreticky může jít kamkoli, prakticky se většinou pohybuje stejným směrem jako ostatní.

Třetí iluze spočívá ve víře, že oslabení měny, které měnová suverenita umožňuje, pomáhá ekonomice. Ve skutečnosti pomáhá především těm výrobcům, kteří mají problém konkurovat kvalitou, produktivitou nebo inovacemi.

Slabší měna sice krátkodobě zlevňuje vývoz, současně však zdražuje dovoz a snižuje kupní sílu obyvatel. Dlouhodobě navíc vytváří pokušení hledat konkurenceschopnost ve slabém kurzu místo v technologickém pokroku, vyšší produktivitě nebo kvalitnější produkci.

Konkurenceschopnost založená na znehodnocené měně připomíná studenta, který místo studia usiluje o snížení náročnosti zkoušky.

Národní kladívko nemusí být nejlepší kladívko: nejde o suverenitu, ale o kvalitu

Celá debata o koruně a euru trpí jedním zvláštním omylem. Jako by samotný národní původ nástroje automaticky zvyšoval jeho kvalitu.

Představme si, že bychom stejnou logiku aplikovali na jiné věci. Je české kladívko nutně lepší než německé nebo francouzské jen proto, že je české? Je český počítač lepší než zahraniční jen proto, že vznikl doma? Asi ne. Hodnotíme je podle toho, jak fungují. Proč bychom tedy u měny měli používat jiné měřítko?

Měna není kulturní památka. Je to ekonomický nástroj. A dobrý nástroj poznáme podle výsledků, nikoli podle původu. Podstatná otázka proto nezní, zda je měna národní nebo společná. Důležité je, zda je stabilní, důvěryhodná a schopná plnit své základní funkce.

Láska ke koruně je pochopitelná. Ekonomická politika by však měla stát na faktech, nikoli na emocích a symbolech. Měna není vlajka ani hymna. Je to nástroj. A u nástrojů se zpravidla neptáme, zda jsou naše. Ptáme se, zda a jak fungují, a zda vůbec mohou fungovat lépe, než nástroje jiné.