Když neschopnost přináší cenné plody: chvála klempířů, kterým práce nejde od ruky

Některé vlády ohrožují nezávislost médií silou. Jiné se o to snaží legislativou. A pak existuje vzácná kategorie politiků, kteří jsou natolik nešikovní, že svými chybami nakonec demokracii nechtěně chrání.

Existuje stará politologická poučka: chcete-li ovládnout instituci, musíte nejprve ovládnout pravidla, podle nichž funguje. A chcete-li ovládnout veřejnoprávní televizi, začnete zpravidla u jejího financování.

V naší malé středoevropské laboratoři demokracie se tak čas od času objeví odvážný plán, jak „modernizovat“, „zefektivnit“, „zprůhlednit“ nebo jinak vylepšit systém financování médií veřejné služby. Překlad do běžné češtiny bývá jednoduchý: někdo dostal chuť mít na televizi kratší vodítko, a zapojit ji větší měrou do své propagace.

Není klempíř jako klempíř

A tak Andrej Babiš o České televizi hovoří s takovou něhou, s jakou člověk mluví o kameni v botě, jen proto, aby jeho vyvolaný soudruh ve zbrani, ministr Klempíř, rázně zakročil. Ten má však, přes svůj impozantní profesní životopis, s delegovaným úkolem tak trochu problém.

Osud mu navíc nadělil příjmení, které přímo vybízí k metaforám. Zatímco skutečný klempíř obvykle dokáže po sobě zanechat funkční okap, u toho ministerského a jeho legislativních zásazích zůstává jen otázka, kudy přesně do zákona začne zatékat.

A tak vstupuje do hry faktor, který bývá v politických analýzách i VŠ učebnicích podceňován: lidská neschopnost.

Klempířova pojistka

Demokracie bývá často chráněna ústavou, institucemi a občanskou společností. Ale někdy ji chrání prostě jen špatně odvedená práce. V našem případě je to tzv. Klempířova pojistka.

Její podstata je jednoduchá. Politici několik měsíců vysvětlují, jak na veřejnoprávní média připravili promyšlenou reformu. Poté předloží návrh, který obsahuje tolik děr, výjimek, rozporů a legislativních improvizací, že by se za něj styděl i student prvního ročníku práv.

Následují připomínky. Pak další připomínky. Potom opravy oprav. Následně novelizace oprav oprav. A nakonec už nikdo přesně neví, co vlastně mělo být původním cílem.

Výsledkem je legislativní obdoba stavebnice IKEA, ke které chybí návod, dva šroubky a půlka polic.

Některé pasáže návrhu navíc působí dojmem, jako by byly inspirovány dobou, kdy stát považoval nezávislá média za nepříjemnou technickou závadu. Naštěstí je text natolik zmatený, že se z něj nakonec stává spíše historická reminiscence než funkční nástroj moci.

Demokracie chaosu

Optimisté věří v moudrost státních institucí. Pesimisté věří v lidskou hloupost. Zkušený občan věří v kombinaci obojího.

Právě proto může být určitým uklidněním sledovat, jak se velkolepé plány na přetváření médií občas zadrhnou o tak přízemní překážky, jako je neschopnost napsat srozumitelný paragraf.

Zatímco politické projevy znějí jako útok na Bastilu, výsledný text zákona připomíná spíše návod na sestavení zahradního grilu přeložený šestkrát přes automatický překladač. Některé věty nedávají smysl. Jiné dávají smyslů několik. A několik dalších nedává smysl nikomu.

Hrdinové, které jsme nečekali

V učebnicích se jednou možná dočteme, že nezávislost našich médií zachránili stateční novináři, odvážní občané a demokraticky silné instituce. Možná. Ale neměli bychom zapomínat ani na méně nápadné hrdiny.

Na špatně formulované pozměňovací návrhy. Na paragrafy, které si odporují samy se sebou. Na legislativní zmatky, které dokážou zastavit i ambiciózní politický projekt. Protože historie nás učí jednu důležitou lekci: ne každá neschopnost je společenským problémem.

Někdy je to spíše veřejná služba. A možná právě proto bychom měli ocenit všechny politiky, kteří se sice snaží měnit pravidla hry ve svůj prospěch, ale činí tak s takovou dávkou neobratnosti, ba neschopnosti, že výsledkem je spíše ochrana systému než jeho oslabení.

Demokracie totiž občas nestojí jen na schopných lidech. Někdy, v případě některých vlád, přežívá i díky těm neschopným.

A za to jim, čistě výjimečně, patří jistý druh poděkování. Kdyby totiž byli stejně schopní, jako jsou ambiciózní, mohli bychom dnes psát úplně jiný článek. A pravděpodobně by nezazněl v televizi, kterou se snažili „vylepšit“.