Když Lhotská prská – a lže, aneb o důchodech a EU

Ach ta zlá bruselská vrchnost. Zase jednou strká svůj byrokratický nos do naší suverénní matematiky. Lhotská nám však s nebývalou odvahou otevírá oči a odhaluje strašlivé spiknutí. Brusel nám bere právo na matematický zázrak!

Evropská unie si totiž dovolila naší vládě připomenout, že dvě a dvě jsou čtyři. Kde to jsme, aby nám cizáci diktovali základy aritmetiky?

Na Evropské unii je možné kritizovat ledacos. Byrokracii. Přeregulovanost. Pomalost rozhodování. Přemíru směrnic. Občasnou víru, že každý problém lze vyřešit další pracovní skupinou. Jenže kritizovat neznamená tvrdit A, když skutečnost je B. Tak jako to dělá Lhotská.

Takže se pojďme společně podívat na ty nejšťavnatější „pravdy“ a logické akrobacie, kterými nás autorka obdařila, a uveďme věci na pravou míru – samozřejmě s patřičnou úctou k její ekonomické genialitě.

Lež č.1. Tvrzení Lhotské, že „Brusel zneužívá pravomoci, aby strkal nos do našich penzí zní bojovně. Jen má jednu drobnou vadu. Není to pravda.

Evropská unie totiž České republice neurčuje důchodový věk. Nemůže ho nařídit ani zakázat. Důchodové systémy zůstávají v pravomoci členských států. To je prostě fakt.

Co ale Evropská komise dělat může, a podle evropských smluv také dělá, je hodnotit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí včetně penzijních systémů. Když země dobrovolně vstoupí do EU a podepíše Pakt stability a růstu, tak se jaksi zavazuje, že nezbankrotuje.

Důchodový systém je největším výdajem státního rozpočtu. Tvrdit, že EU nemá co mluvit do udržitelnosti rozpočtu, když kolaps českých financí by rozhoupal celou evropskou ekonomiku, je jako tvrdit, že sousedovi v paneláku nic není do toho, že si v bytě zakládáte táborák. Je to přece náš byt!

V rámci evropského semestru tak EU vydává doporučení. Doporučení. Nikoli příkazy. Členské státy je mohou přijmout, nebo také ne. České vlády všech barev je už léta někdy respektují a někdy ignorují. A svět se kvůli tomu nepřestal otáčet.

Lež č. 2. Další nepravdou Lhotské je, že všechny analýzy EU či dalších mezinárodních organizací ignorují růst produktivity práce. To je asi tak stejně pravdivé – a nesmyslné - jako tvrzení, že meteorologové při předpovědi počasí zapomněli na existenci Slunce.

Představa, že demografové a ekonomové z EU, OECD nebo Eurostatu při simulacích na 50 let dopředu zapomněli na růst HDP a produktivity, je opravdu kouzelná. Ve skutečnosti dlouhodobé projekce produktivitu práce samozřejmě zahrnují. Evropská komise, OECD, Mezinárodní měnový fond, ale i česká Národní rozpočtová rada s ní běžně počítají. A dochází k závěru, že samotný růst produktivity nedokáže stárnutí populace plně kompenzovat.

Důvodem je, že důchody se neplatí z procent růstu produktivity, ale z reálných příjmů lidí, kteří právě pracují. A to je drobný, naprosto zanedbatelný háček, který autorka jaksi „opomněla“. Náš důchodový systém je průběžný (PAYG) a je financován z odvodů z mezd .

Bude-li méně zaměstnanců, bude méně odvodů. Aby tak vláda důchodce zachránila, musela by buď drasticky zdanit „stroje a software“ (což by vyhnalo firmy z Česka rychleji, než by Lhotská řekla „Brusel“), nebo by stát musel zaměstnancům sebrat většinu výplat na daních.

Autorka sice s odzbrojující upřímností přiznává, že Babišova vláda „o budoucnosti financování penzí nejspíš nějak zásadně jasno nemá“, ale protože nezvyšovat věk odchodu do důchodu byl předvolební slib ANO, je správné na něm trvat, a Brusel do toho nemá co mluvit.

To je politologická perla. Je sice pravda, že vláda netuší, kde na důchody vezme, ale slíbila, že důchodový věk nezvýší. Co na tom, že tím pošle rozpočet do spirály dluhů. Hlavní je, že jsme to natřeli „evropské vrchnosti“.

Nezbývá tak než Lhotské poděkovat za její hluboký exkurz do světa ekonomického sci-fi. Je osvěžující vědět, že k vyřešení důchodové krize stačí jen věřit v „produktivitu“ a ignorovat demografická data. Až za dvacet let nebude na důchody, můžeme vždycky říct, že za to může Brusel, protože nám málo věřil. Takhle se dělá suverénní politika!

Co dodat? Evropskou unii opravdu nemusíte milovat. Nemusíte mít rádi její Green Deal, migrační politiku ani její zálibu v regulacích. To všechno je legitimní předmět veřejné debaty. Ale bylo by příjemné, kdybychom ji kritizovali za to, co skutečně dělá. Ne za to, co nedělá, nebo co se lépe vyjímá v titulku. A to i tehdy, je-li naší polehčující okolností, že ekonomii vůbec, ale vůbec nerozumíme.