Kdysi jsme se báli čarodějnic, dnes se bojíme Bruselu: Jak se rodí kolektivní halucinace

Člověk občas halucinuje: vidí to, co neexistuje. A občas o tom přesvědčí i souseda, a občas halucinacím podlehne i dav. Kolektivní halucinace existovaly vždy, s dobou se však jejich obsah mění a roste rychlost jejich šíření.

V historii se tomu říkalo různě: davové šílenství, kolektivní iluze a bludy, mánie či kolektivní halucinace. Sahají od víry v čarodějnice přes návštěvy marťanů a tulipánové horečky, až po dnešní bludy o Bruselu či AI. Historie barvitě ukazuje, že lidská fantazie, hraničící občas s blouzněním, má pozoruhodnou vlastnost: velmi ráda se šíří a množí. Schopnost hromadně uvěřit něčemu, co není pravda, máme tak od nepaměti: tak dlouho, že bychom mohli říct, že jde o jednu z nejstarších sociálních technologií.

Svět se však mění. Dříve k tomu stačila vesnická náves. Potom kostel. Pak noviny, rádio a televize, a dnes máme sociální sítě, YouTube a umělou inteligenci. A zatímco naši předkové věřili v čarodějnice, my věříme v tajné elity, chemtrails, mimozemšťany, bruselskou vrchnost nebo skryté úmysly umělé inteligence. Technologie pokročila. Člověk zůstal stejný.

Co je halucinace

V medicíně znamená, že člověk vnímá hlasy, obrazy nebo jiné vjemy, které nemají odpovídající vnější podnět. Skupinová halucinace je přesvědčení nebo interpretace skutečných událostí, které je mylné.

Člověk tak může halucinovat vjem, ale i význam či povahu skutečné události. A skupina lidí může začít halucinovat stejný význam společně, a halucinaci rozvíjet. Něco se stane. Někdo nabídne vysvětlení. Další řekne: „To dává smysl.“ Třetí dodá: „Já jsem si to také říkal.“ Čtvrtý objeví na internetu údaj, který to zdánlivě potvrzuje. A za týden máme teorii. Za měsíc komunitu a za rok přesvědčení, že kdo tomu nevěří, je naivní, nebo součástí spiknutí.

Důkaz proti této skupinové halucinaci se přitom stává důkazem pro ni: podle jejích stoupenců jde o důkaz vytvořený spiklenci. A když se žádné důkazy pro halucinaci nenajdou, znamená to, že spiklenci vše dobře utajili. Skupinová halucinace je tak psychologicky dokonalá: je nevyvratitelná, podobně jako blud, postihující jednotlivce, se kterým pracuje psychiatrie.

Když lidé začali tančit

Historických příkladů je nepřeberné množství, a všimněme si jen několika málo z nich. Roku 1518 se ve Štrasburku stala jedna z nejbizarnějších věcí evropské historie. Jedna žena začala nekontrolovaně tančit. A nepřestávala. Přidávali se další. Během několika dní a týdnů počet lidí zapojených do „taneční mánie“ dále výrazně vzrostl.

Historici a lékaři dodnes diskutují o možných vysvětleních. Hlavní hypotéza však pracuje s „hromadným psychogenním onemocněním“, vzniklým kolektivní halucinací, v tomto případě halucinací o potřebě tancovat. Už v roce 1518 tak lidé dokázali něco, co dnes umí sociální sítě. Nakazit se něčím, co není infekce.

Dnes by k podobné mánii možná stačilo založit Facebookovou skupinu: „Lidé, kteří cítí, že musí tančit – sdílejte, než nám to zakážou!“ A za tři dny by někdo objevil video dokazující, že za vším stojí farmaceutický průmysl.

Čarodějnice ze Salemu

Jedním z nejsmutnějších případů kolektivní halucinace jsou tzv. salemské procesy. V roce 1692 začaly v americkém Salemu mladé dívky trpět podobnými podivnými záchvaty. Křičely, svíjely se, házely předměty a tvrdily, že je někdo očaroval. Lékař nedokázal najít vysvětlení. A tak se nabídlo vysvětlení tehdy dokonale srozumitelné: čarodějnice. A vznikla i kolektivní halucinace.

První obvinění následovala další. Podezření se šířilo od člověka k člověku. Začaly být obviňovány sousedky, známé, příbuzní. Nakonec bylo z čarodějnictví obviněno více než 200 lidí, a většina z nich odsouzena k smrti.

Z dnešního pohledu absurdní, jenže lidé tehdy nebyli hloupější než my. Měli pouze jiné představy o světě a menší možnost ověřovat si, zda jejich vysvětlení odpovídá realitě. A hlavně měli něco, co máme stále: strach z něčeho, čemu nerozumí, který kolektivní halucinaci podporuje.

Francie roku 1789: pozor, blíží se bandité!

Smutnou, byť částečně úsměvnou masovou halucinací je i takzvaný Velký strach ve Francii roku 1789. Francie byla tehdy v hluboké krizi. Lidé trpěli nedostatkem potravin, nezaměstnaností a nejistotou. A venkovem začaly kolovat zprávy, že se blíží ozbrojené skupiny banditů. Zprávy se šířily od vesnice k vesnici. A čím dále putovaly, tím byly dramatičtější.

Někde už bandité byli. Jinde byli na cestě. Jinde se teprve chystali přijít, přesto, že byli jen v hlavě. Panika se přesto šířila rozsáhlými částmi Francie a vyvolávala nové vlny strachu.

I to je krásný příklad mechanismu, který známe dodnes. Nejdříve vznikne problém: hlad. Potom k němu někdo vytvoří falešné vysvětlení. A tomu nakonec začneme věřit více než skutečnosti, například neúrodě nebo vysokým daním. Francouzští venkované byli v nelehké situaci. Hlad a sociální chaos si však postupně spojili s představou tajného nepřítele.

V tom totiž bývá skrytý smysl kolektivních halucinací: zrodí-li se nepřítel, svět se stane psychologicky jednodušší. Je tu někdo, kdo za to může, a to je psychologicky uklidňující.

„Chemická katastrofa“ na Heathrow

Podobné jevy nejsou jen věcí minulosti. Z moderní doby jsou známé např. kolektivní iluze o přistání marťanů. A ve zcela nedávné době, v září 2025, vznikla svérázní kolektivní halucinace na letišti Heathrow, a to po údajném „úniku nebezpečné látky“.

U 21 lidí náhle vypuklo neznámé onemocnění a část terminálu byla evakuována. Vyšetřování však žádnou nebezpečnou látku nenašlo a odborníci věc uzavřeli jako tzv. mass psychogenic illness, tedy hromadné psychické onemocnění vzniklé skupinovou halucinací.

Lidé při něm pociťovali stejné tělesné příznaky, a nešlo o předstírání. Ukázalo se tak, že kolektivní přesvědčení, v tomto případě o úniku nebezpečných chemikálií, může vytvořit skutečný pocit, který jeho falešná interpretace šíří i dále.

I když by se tak mohlo zdát, že moderní člověk je vůči davovému šílenství či kolektivním halucinacím imunní, není tomu tak. I přes vzdělání, vědu, Google, a dokonce umělou inteligenci, před nimi chráněni nejsme. Došlo spíše k opaku: internet umožnil propadat kolektivním halucinacím rychleji a ve větším měřítku než dříve.

Dříve trvalo rozšíření fámy týdny. Dnes stačí několik minut. A když jste v roce 1692 tvrdili, že sousedka je čarodějnice, mohli jste o tom přesvědčit několik desítek lidí. Dnes, napíšete-li na internet, že vlády tajně rozprašují něco z letadel, pak během několika minut zjistíte, že vás podporují lidé v Texasu, Brně, Austrálii i na Filipínách.

A tak i dnešní český internet má své kolektivní halucinace i svého oblíbeného padoucha: Brusel. Psychologicky to funguje velmi dobře: „Brusel“, jako pohodlný univerzální viník, je daleko, je složitý a většina lidí nemá čas pročítat stovky stran evropských předpisů. Stačí proto jednoduchý příběh: oni tam nahoře něco vymysleli a nám dole to zakážou. A sociální sítě pak z jedné fámy udělají kolektivní halucinaci.

Když spolu s námi halucinuje i AI

Nejzábavnější je, když do kolektivních halucinací vstoupí umělá inteligence. Člověk už nemusí halucinovat sám. Může mu pomoci AI. Ta totiž občas vytvoří něco, co zní velmi přesvědčivě, i když to pravda není, někdy i zjevný nesmysl, například že Napoleonova armáda u Waterloo bojovala laserovými meči. Vymyslí však k tomu i citaci, knihu a jejího autora.

A člověk uvěří, zveřejní to, a další to převezmou. Problémem však není AI, ale člověk, který věří nesmyslu. Důvěryhodnost této halucinace však někdy podpoří několik psychologických mechanismů: nejistota + strach + potřeba vysvětlení + potvrzení od ostatních. A algoritmus nám nabídne vysvětlení, viníka i další podobné názory.

Zajímavý jev je však i lidská halucinace o AI. Například představa, že když AI napíše: „Mám strach.“ tak skutečně strach má. Když řekne: „Nechci být vypnuta,“ někteří lidé začnou přemýšlet, zda si právě nevyvinula pud sebezáchovy. A chová-li se díky svému tréninku velmi přesvědčivě, lidé jí snadno začnou připisovat úmysly, osobnost nebo vědomí. Výzkumy popisují, jak jí připisují vědomí, motivaci a lidské charakteristiky.

Je to přirozené. Po staletí jsme připisovali lidské vlastnosti bohům, zvířatům, přírodě a sochám. Nyní je připisujeme statistickému modelu. Člověk se zkrátka nerad smiřuje s tím, že něco vypadá jako člověk, ale člověkem není.

Největší halucinace ze všech

Největší halucinací ze všech je však představa, že my sami nehalucinujeme. Když slyšíme o čarodějnických procesech, připadá nám to nepochopitelné, slyšíme-li o lidech, kteří se v roce 1518 hromadně přidávali k podivnému tanci, zdá se to bizarní. Když někdo v roce 1938 věřil, že přiletěli Marťané, smějeme se. A potom večer otevřeme internet a během pěti minut najdeme deset tisíc lidí, kteří nám vysvětlí, že svět je úplně jiný, než si myslíme, že Brusel je vrchnost a Moskva mírumilovný slovanský bratr včetně toho, že podobnou halucinaci sdílí deset tisíc lidí, připadá nám to velmi přesvědčivé.

Člověk totiž není naprogramován, aby hledal pravdu, ale aby hledal bezpečí, smysl, vysvětlení a především lidi, kteří mají stejný názor. Proto se kolektivní halucinace nerodí (jen) z hlouposti. Rodí se z něčeho mnohem lidštějšího: z potřeby, aby svět dával smysl a byl jednoduchý, a mozek mu k tomu ochotně dodá, co potřebuje: čarodějnicí, tajné spiknutí, Marťany, chemtrails, tajnou elitou, algoritmus nebo umělou inteligencí, která tajně plánuje, co s námi provede. Technologie se mění, psychologie nikoli.