Jaká budoucnost čeká tento národ?

Co se stane se společností, v níž se trestní kauzy, prokázané lži, minulost v estébáckých strukturách a sympatie k autoritářským režimům přestanou považovat za politický problém? Možná právě to je největší otázka naší současnosti.

Pohled na českou politickou scénu vyvolává nepříjemnou otázku: Jak jsme se dostali do bodu, kdy se za normální považuje politická reprezentace, v níž se objevují lidé zatížení trestními kauzami, soudně potvrzenými nepravdami, minulostí v komunistických strukturách či vazbami na radikální a proruské prostředí? A především: co to znamená pro budoucnost země?

Jedním z nejnebezpečnějších jevů dneška je postupné posouvání hranic toho, co jsme ochotni tolerovat. To, co by ještě před dvěma desetiletími mohlo znamenat politický konec – vážné etické selhání, podezření z machinací, agresivní chování nebo otevřené sympatie k autoritářským režimům –, se dnes často stává jen další položkou v politickém marketingu.

Populisté přitom využívají jednoduchý trik. Jakmile jsou jejich kroky kritizovány nezávislými médii, institucemi nebo soudy, označí kritiku za „politickou kampaň“ a samotné instituce za součást „systému“. Postupně se tak prosazuje cynická teze, že „všichni lžou a kradou“, takže na charakteru politiků vlastně nezáleží.

Jenže pokud rezignujeme na morální nároky vůči těm, kteří rozhodují o státu, rezignujeme zároveň na jednu z nejdůležitějších pojistek demokracie. Politika se pak snadno mění ze služby veřejnosti v nástroj osobního vlivu, ochrany vlastních zájmů a distribuce moci.

Inspirace neliberálním modelem

Příklon části evropské politiky k modelu, který známe například z Maďarska Viktora Orbána nebo z některých období vlády Roberta Fica na Slovensku, není bez rizik. Nabízí totiž velmi lákavou politickou výměnu: méně nezávislé kontroly výměnou za větší moc.

Protizápadní rétorika, zpochybňování podpory Ukrajiny nebo vstřícnost k zájmům autoritářských mocností pak nemusí být výsledkem promyšlené geopolitické strategie, ale jednoduše účinným nástrojem domácí politiky. Vytvoříme nepřítele, vzbudíme strach a nabídneme se jako jediní, kdo národ ochrání.

Při pohledu na to, že populistická a radikální politika dokáže dlouhodobě oslovovat významnou část voličů, je snadné podlehnout pokušení označit společnost za nevzdělanou či morálně upadající. To by však byla chyba.

Důvody jsou složitější.

Frustrace z tradičních elit. Část voličů nevolí populisty proto, že touží po autoritářství, ale proto, že ztratila důvěru v tradiční politické strany, které podle nich nedokázaly řešit jejich problémy.

Strach a touha po jednoduchosti. V době krizí, válek a ekonomické nejistoty mají jednoduché sliby přirozenou přitažlivost. Složitá pravda se totiž prodává hůř než jednoduchá lež.

Fragmentace informačního prostoru. Společnost dnes nežije v jednom společném světě informací. Žije v mnoha paralelních realitách, v nichž se fakta často stávají otázkou politické příslušnosti.

Jaká budoucnost nás čeká?

Budoucnost České republiky není předem rozhodnuta. Záleží na tom, zda současná zkušenost povede k rezignaci, nebo k poučení.

Demokracie totiž není jen systém voleb. Je to také schopnost společnosti trvat na tom, že moc má být kontrolována, fakta mají mít větší váhu než propaganda a že od politiků lze požadovat nejen výsledky, ale i určitou míru charakteru.

Současná situace je proto především stres-testem demokratické zralosti.

Výzvou není pohrdat těmi, kteří volí jinak. Výzvou je přesvědčit je, že demokracie bez odpovědnosti, institucí a respektu k pravdě může velmi snadno začít připomínat demokracii už jen podle názvu, ve kterélze i na nejrůžovější sliby voličům předem zapomenout.

A možná právě tady se rozhodne, jaká budoucnost tento národ skutečně čeká.