Jak profesorka objevila problém a z požadavku znalosti ulic učinila světodějnou katastrofu

Je pozoruhodné, kolik slov lze napsat o tom, že taxikář možná bude muset umět česky a trochu se vyznat ve městě, kde jezdí. Autorka KIslingerová z toho každopádně dokázala vytvořit téměř malou učebnici ekonomie, byť trochu cinklé.

I z téměř banálního „problému“, který už jinde dávno vyřešili, tak rázem stvořila ekonomický problém na několik stran, rozebíraný až k smrti. A z tématu, které by se dalo vyřídit několika větami, se stal traktát o nabídce, poptávce, vstupních bariérách a utrpení spotřebitele. Člověk by skoro čekal, že po regulaci, kterým autorka děsí, budou taxikáři muset před jízdou absolvovat státní zkoušku z makroekonomie.

Jenže ekonom by měl vědět dvě docela základní věci. Za prvé, že regulace není sprosté slovo, a za druhé, že ekonomické vyjadřování má být, podobně jako jiné aktivity, pokud možno úsporné. Když už nic jiného i proto, že i nadměrná spotřeba slov něco stojí.

Regulace totiž není automaticky špatná. Tržní ekonomika je skvělý mechanismus, ale neumí sama od sebe vyřešit všechno. Bez regulací tak v řadě oblastí jednoduše nefunguje. Regulace má přitom smysl mimo jiné tam, kde trh nedokáže sám zajistit bezpečnost, kvalitu nebo ochranu zákazníka.

Proto máme například hygienické normy, bezpečnostní předpisy nebo pravidla pro kvalitu léčiv. Ano, pravidla něco stojí. Ale nikdo rozumný z toho nevyvozuje, že bychom měli nechat trh rozhodnout, zda bude v jogurtu salmonela. Takže když někdo jogurt prodává, tak mu neřekneme: „Nechte to na trhu, zákazník si případnou salmonelu vyhodnotí sám“ Regulace zajistí, že spotřebitel nemusí před konzumací každého jogurtu provádět vlastní mikrobiologický rozbor.

Trh i regulace jsou nástroje. A dobrý ekonom by měl především poznat, kdy a jak který z nich funguje. Tvrdit, že samotná existence regulace znamená problém, není ekonomie, ale tržní náboženství. Pokud bychom mu propadli, mohli bychom například tvrdit, že délku pracovní doby je nejlepší ponechat trhu, tedy nabídce a poptávce

Požadavek na znalost místopisu u taxikářů tak není žádný experiment českých poslanců, kteří nestudovali ekonomii. Ve světě je zcela běžné, že taxi řidič musí prokázat znalost místních ulic a míst. Britská vládní metodika (a Británie rozhodně nepatří ke státům s přebujelou regulací, na rozdíl od Česka) například doporučuje místní znalost jako podmínku pro získání licence taxi řidiče; v Londýně je to slavný „The Knowledge“, který je součástí této kvalifikace.

A svět se kvůli tomu kupodivu nezhroutil. Taxikáři se naučí, kde co je, cestující se dostanou tam, kam chtějí, a ekonomika pokračuje vesele dál.

Samozřejmě lze diskutovat, jak přísná má být zkouška, kdo ji má organizovat a zda je nutná v každém městě. To je legitimní debata. Ale udělat z požadavku „umět česky a vědět, kde je nádraží“ téměř ekonomickou katastrofu a následně několika zbytečně dlouhými stránkami složitě vysvětlovat, že regulace vytváří náklady, je poněkud úsměvné.

Možná by tedy neuškodila ještě jedna ekonomická zásada: minimalizovat náklady regulací počtu slov. Jinak nám totiž hrozí, že i prosté problémy, jejichž řešení svět již dlouho zná, budeme řešit dlouhými traktáty o ničem, jejichž délka je nepřímo úměrná znalostem jejich autorů.