Holubičí Rusko? Stačí se podívat do dějepisu: jeden z největších agresorů světa

Rusko se u nás často líčí jako mírumilovný slovanský obr, který jen tu a tam brání své hranice. Stačí se však podívat na jeho dějiny a zjistíme něco trochu jiného: to, že Rusko patří k po staletí k nejagresívnějším státům světa.

O Rusech slýcháme mnohdy zvláštní pohádku. Jsou prý mírumilovní Slované, kteří si chtějí hlavně v klidu žít, zatímco zlí cizinci je po staletí napadají. Rusko se údajně jen brání, případně „chrání své zájmy“.

Dějiny Ruska jsou však poněkud méně poetické: národ je možná holubičí, ale stát dobyvačný, a Rusko tak patří z celosvětového hlediska a dlouhodobého pohledu k zemím, které rozpoutaly mimořádně velké množství válek.

Rozhodující část z nich souvisela s rozšiřováním území, podrobováním sousedů nebo udržováním ruské sféry vlivu. Jaké války a vojenské výboje ruská moc za posledních pět set let vyvolala?

Carské Rusko: dobytí Kazaně (1552) a Astrachaně (1556), Livonská válka, tedy válka s Pobaltím (1558–1583), války s Polskem a podíl na jeho dělení, Velká severní válka se Švédskem (1700–1721), kavkazská válka (1817–1864), dobývání Střední Asie (v 19. století) a válka s Japonskem (1904–1905).

Už Ivan Hrozný tedy nerozšiřoval říši pouze na mapě. Petr Veliký vedl dlouhou válku se Švédskem a ruské impérium následně s plnou vojenskou agresivitou postupovalo přes Kavkaz a Střední Asii až k Tichému oceánu. Spolu s Pruskem a Rakouskem se podílelo na postupném zániku polského státu.

Sovětský svaz: stejná metoda, nový slovník

Sovětský svaz tuto tradici nepřerušil. Jen změnil slovník.

Sovětské války a intervence: válka s Polskem (1919–1921), vojenské podrobení Ukrajiny, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu (1918–1921), obsazení východního Polska v roce 1939 (po přátelské dohodě s nacistickým Německem), útok na Finsko (1939–1940), okupace a anexe pobaltských států (1940).

Po druhé světové válce následovaly vojenské intervence v Maďarsku (1956) a Československu (1968), tedy „osvobozování“ střední Evropy. A v roce 1979 přišel Afghánistán, válka téměř bez konce trvající deset let (1979–1989).

Moskva své války pochopitelně téměř nikdy neprodávala jako dobyvačné, byť dobyvačné vesměs byly. Vždy existoval ušlechtilejší důvod: ochrana hranic, pomoc přátelskému lidu, obrana socialismu, boj proti fašismu či zajištění bezpečnosti.

A po roce 1991?

Ani konec Sovětského svazu nepřinesl zásadní změnu.

Ruská federace: první válka v Čečensku (1994–1996), ruská vojenská intervence Gruzii v roce 2008, obsazení a anexe Krymu a podpora separatistů na Donbasu v roce 2014 a nakonec plnohodnotná invaze na Ukrajinu od 24. února 2022.

Opět stejný mechanismus: Rusko tvrdí, že reaguje na ohrožení, a zároveň vojensky vstupuje na území sousedního státu.

To samozřejmě neznamená, že každý Rus je válečný štváč. To by byla stejná generalizace jako tvrdit, že každý Němec je nebo byl nacista. Jde však o tradici ruské státní moci.

Země, která se sama často představuje jako obklíčená a ohrožená, se tak ve skutečnosti po staletí pozoruhodně často chová jako zběsilý agresor. Neobstojí tak tvrzení, že Rusko pořád někdo ohrožuje nebo napadá, i když se jím Rusko trvale zaštiťuje. Daleko přesnější konstatování říká, že Rusko má trvalou potřebu posouvat své hranice tam, kde dříve nebyly.

To, že se mu to příliš nedaří (takže nedokázalo zdolat ani země jako byl Afganistán a dnes Ukrajina), je jen drobný historický detail. Detailem však není, že ti, kdo Rusko prezentují jako mírumilovnou oběť svých nepřátel, klamou druhé a možná i sebe sama. Rusko není bojovníkem za mír – a pokud ano, je to boj, po kterém nezůstává kámen na kameni.