Historický exkurz do reality Prognostického ústavu

Nedávno se ve zdejším blogovém prostoru objevilo tvrzení, které označilo někdejšího ředitele Prognostického ústavu ČSAV, Valtra Komárka, za agenta KGB. Jaká byla skutečnost?

Ačkoliv je toto tvrzení snad vydáváno za nadsázku či satiru, považuji za důležité uvést fakta pro ty, které zajímá skutečnost.

Jakékoli napojení Valtra Komárka na KGB totiž nebylo nikdy a nijak prokázáno. Ti, kteří ho z něj – neznámo proč – po mnoha letech obviňují, nikdy nepřinesli jediný hmatatelný důkaz. Důvod je jednoduchý: tvrdit lze všechno možné, ale dokázat lze jen věci, které se opravdu staly.

Jako tehdejší mladý ekonom jsem měl možnost atmosféru ústavu prožít zevnitř. Valtr Komárek byl tehdy osobností s takovou přirozenou autoritou v ekonomické obci i u tehdejších politických špiček, že žádné napojení na tajné služby nepotřeboval.

Realita byla přesně opačná: byli jsme to my, pracovníci ústavu, kdo byl pro tehdejší režim potenciálně nebezpečný a nacházel se pod trvalým dohledem StB. Kdybychom byli agenti KGB, StB by nás nechala na pokoji.

Sám jsem to pocítil na vlastní kůži, když jsem byl po zcela náhodném seznámení s německým turistou vzápětí pozván i s manželkou k výslechu na StB. Tak vypadal „vliv“ tajných služeb v našich životech – nebyla to spolupráce, byl to dozor.

O to více kontrastuje tehdejší společenská podpora. Nikdy později v životě se mi už nestalo, aby lidé z ulice nosili ke vchodu pracoviště, kde jsem působil, květiny jako poděkování za to, co děláme. To je skutečný odkaz tehdejšího PÚ.

Pokud jde o mýtus o KGB, jedinou stopou byl Karel Köcher, skutečný bývalý agent KGB, který v ústavu krátce působil. Köcher byl v PÚ cizorodý prvek, kterého tam režim „odložil“ po jeho návratu, resp. vyhoštění z USA.

Zbytek ústavu ho vnímal jako relikt minulosti, nikoliv jako kolegu, který by ovlivňoval naše analýzy. Byl spíše bizarní figurkou mezinárodního hochštaplera a na odborný chod ústavu neměl nejmenší vliv.

Svět je zkrátka složitější, než jak ho podávají různí rádoby vtipní lidé.

Předkládám tato fakta jako protiváhu k nepravdám, které se občas nekontrolovaně šíří veřejným prostorem. Historická pravda a úcta k lidem, kteří tehdy dávali naději, by neměly být obětovány laciné kontroverzi pod rouškou satiry a v zájmu na sebe upozornit.