Elity vs. lid: Velká lež, na kterou jsme skočili, aneb kdo vlastně za koho kope?

Česká společnost dnes připomíná dva oddělené světy, které sdílejí stejné hranice, ale mluví jinou řečí. Na jedné straně „elity“ pražských kaváren, na druhé „lid“ z regionů. Tak to aspoň vypráví politický marketing posledních let.

Je to ale skutečný příkop, nebo jen šikovně vykopaná past?

Rozdělení je v jisté míře reálné. Faktem ale je, že politici – a nejen oni – ho záměrně používají jako „palivo“. I když ekonomické a sociální rozdíly mezi metropolí a regiony existují, emoce kolem nich jsou často uměle vybičované. Politici totiž zjistili, že strach z „těch druhých“ prodává hlasy lépe, než nudné programy, a že jednoduché příběhy o zkažených elitách nebo hloupém lidu se šíří rychleji než sekery ve státním rozpočtu.

Elity jsou tak vykreslovány jako odtržené od reality a lid jako nevzdělaná masa. Pravda je však taková, že tato dvě zjednodušená karikaturní zrcadla mají s realitou asi tolik společného jako televizní debaty s klidnou diskusí u rodinného stolu. Ve skutečnosti se obě skupiny potřebují.

Iluze propasti: Jsme si blíž, než si přiznáváme

Navzdory všem hřímavým projevům o „dvou táborech“ je realita mnohem prozaičtější. Rozdíl mezi „lidem“ a „elitami“ v Česku není tak hluboký, jak se nám snaží namluvit ti, kterým vyhovuje. Většina z nás řeší stejné věci: kvalitu škol pro své děti, dostupnost zdravotní péče nebo strach z inflace. I ta nejvíce „odtržená“ elita má příbuzné v regionech a i ten „nejlidovější“ člověk využívá technologie a výdobytky, které vznikly v onom elitním světě – často právě v oněch tolik kritizovaných „kavárnách“, ve formě startupu nebo výzkumné laboratoře.

Pravdou totiž je, že česká společnost je ve své podstatě rovnostářská. Nemáme tu žádnou dědičnou aristokracii ani nedobytné uzavřené kasty. Hranice mezi tábory je propustná – stačí dobrý nápad, trocha štěstí nebo píle a z „lidu“ je „elita“ během jedné generace. A politici se nám snaží prodat obraz zákopové války jen proto, aby nás udrželi v šachu.

Ve skutečnosti nesedíme v protilehlých zákopech, ale spíš u jednoho (trochu rozhádaného) českého stolu, a obraz zákopové války je tak často jen marketingový produkt – a jako každý marketing potřebuje hlavně emoce.

Sítě a jed v nás: Prohlubování ran

Tuto umělou propast však brutálně prohlubují sociální sítě. Ty totiž fungují jako digitální arény, v nichž se nuance ztrácejí a vítězí ten, kdo víc křičí. Algoritmy nám navíc cíleně předhazují to, co je z „druhé strany“ tím nehorším, čímž v nás pěstují pocit ohrožení – a zároveň velmi efektivně zvyšují počet kliknutí.

K tomu se často přidává i zbytečná osobní zavilost a neschopnost odpouštět nebo naslouchat. Z politického oponenta se pak snadno stává morální nepřítel, kterého už není třeba chápat, stačí ho pouze odsoudit. Tato agresivita, kdy se z oponenta stává nepřítel na život a na smrt, je skutečnou národní tragédií. Místo hledání průsečíků pálíme mosty, což ve výsledku oslabuje celé Česko.

Proč jsme na tom hůř než za Masaryka?

Za 1. republiky existoval silný společenský tmel – národní étos a čerstvě nabytá svoboda. Dnes tento společný cíl chybí. Místo společného projektu máme spíše soutěž o to, kdo koho hlasitěji obviní z jeho zkázy.

Faktem je, že dnešní svět se mění tak rychle, že lidé s lepším přístupem k informacím a prostředkům se novinkám přizpůsobí hned, zatímco zbytek společnosti má pocit, že tempu moderní doby prostě nestačí a zůstává pozadu.

Boj proti elitám jako takovým je však národní sebevraždou. Pokud společnost zničí své přirozené autority – vědce, myslitele, špičkové hospodáře – nezůstane „vláda lidu“, ale chaos a vláda průměrnosti. Národ bez elit a společnost bez vzorů je totiž trochu jako orchestr bez dirigenta: každý může hrát, ale málokdy to zní jako hudba.

Problémem elit však občas je, že ztrácejí legitimitu. Nejčastěji v momentě, kdy přestanou sloužit celku a začnou sloužit sobě, nebo když začnou zbytek národa poučovat s pocitem morální nadřazenosti.

Bizarním úkazem, který z této okolnosti čerpá, jsou však paradoxně miliardáři, kteří se stylizují do role „hlasu lidu“: luxusní limuzínou přijedou vysvětlit, že mluví jménem obyčejných lidí. Když selžou elity, nastoupí tak na jejich místo „lidoví“ zbohatlíci. Přestože k lidu životním stylem nepatří, jeho hněv využívají k vlastnímu mocenskému vzestupu.

Závist převlečená za odpor

Nalijme si čistého vína: mnoha lidem elity nevadí proto, co dělají, ale proto, že mezi ně sami nepatří. Nenávist k úspěšným je často jen maskovaná frustrace z vlastního neúspěchu. Je snazší elitou opovrhovat a snažit se do ní symbolicky „kopat“, než se pokusit vybudovat něco natolik trvalého, aby nás to k ní zařadilo.

A tak se někdy vede zvláštní válka: jedni nadávají na elity, druzí na lid – a přitom většina z nás stojí někde uprostřed a jen přemýšlí, proč se z veřejné debaty stala soutěž v tom, kdo koho urazí dřív.

Možná by tedy stálo za to si občas položit jednoduchou otázku: kdo vlastně z této velké války mezi „elitami“ a „lidem“ skutečně těží. Obyčejní lidé sotva – ti totiž pořád řeší stejné účty, stejné školy a stejné silnice.

Skutečnými vítězi bývají často ti, kteří tuto válku nejhlasitěji vyhlašují. Zatímco se totiž lid a elity navzájem obviňují ze všeho možného, někdo třetí v klidu počítá politické body.

A možná je to celé ještě prostší: když se dvě poloviny společnosti hádají mezi sebou, nikdo už se moc neptá, kdo vlastně stojí u kormidla.