Co je mimoň?

Mimoň není jen městečko na Českolipsku. Je to také zvláštní druh člověka, který má svérázný vztah k logice, argumentaci a tématu diskuse. Naši předkové jeho způsob komunikace popsali poměrně přesně: jeden o voze, druhý o koze.

Poznáte ho snadno: způsob, kterým uvažuje i mluví, je tak trochu „mimo“. Mimoni jsou všude mezi námi, v běžném životě však působí spíše jako humorná figurka, jejíž uvažování občas připomíná to, čemu psychiatrie říká „zabíhavé“ nebo „ulpívavé“ myšlení: buď mele stále totéž, nebo skáče od tématu k tématu – případně zvládne obojí současně.

Ve veřejném nebo dokonce politickém životě je to s ním ovšem trochu složitější. V poslední době se přitom zdá, jako by mimoně z nebe shazovali: vyskytují se na schůzích, zasedají v parlamentech a v internetových diskusích se množí rychleji než nabídky investic do kryptoměn.

Jak poznáte politického mimoně?

Zeptáte se ho na inflaci a dozvíte se, že za komunistů byly rohlíky za třicet haléřů. Zeptáte se na Babiše a řekne vám něco o Fialovi. A zeptáte se na Fialu a dozvíte se o Bruselu nebo Ukrajině. Debatu totiž mimoň nepovažuje za výměnu názorů. Považuje ji za závod, ve kterém vyhrává ten, kdo od tématu první odbočí. Nezáleží na tom, kdo má pravdu. Důležité je nikdy neodpovědět na otázku, která byla položena.

Mimoň totiž nemluví k věci. Kličkuje, rychle mění téma a snaží se druhého „utlouct“ tvrzeními, která jsou zcela, ale zcela od věci.

Představme si jednoduchou debatu: „Nezdá se vám současný rozpočtový deficit už příliš vysoký?“ Mimoň: „Vy jste asi zapomněl, co tady bylo za Fialy.“ A jsme doma. Původní otázka už dávno zemřela, ale mimoň jen kvete.

Když kritizujete konkrétního politika, přijde klasická odpověď: „A co ti druzí?“ A to je jeden z nejspolehlivějších poznávacích znaků mimoně. Řeknete: „Tenhle politik udělal chybu.“ Mimoň: „Ale tamten udělal ještě větší!“

Jako by dopravní policie po zastavení řidiče za překročení rychlosti řekla: „Máte pravdu, ale támhleten jel ještě rychleji, takže pokračujte.“ Nebo jako by existence špatného politika v protilehlém táboře automaticky omlouvala toho „jeho“.

Mimoni v řadách politiků

V aktivní politice se tento druh argumentace vyvinul téměř k dokonalosti. Položíte otázku: „Proč jste to udělali?“ Odpověď: „Oni to dělali také.“ Položíte další: „Ale udělali jste to i vy?“ „Oni to dělali před námi.“ Třetí otázka: „To znamená, že to obhajujete?“ „Ne, ale oni jsou ještě horší.“

A tím jsme se dostali k vrcholné disciplíně mimoňského sportu: obhajobě vlastního problému poukazem na problém cizí. Když už i tyto „argumenty“ docházejí, nastupuje další disciplína. Nálepka. „Jste kavárna.“ „Jsi sluníčkář.“ „Jste progresivista.“ „Jsi ovce.“ „Jsi agent.“

Místo odpovědi na argument tak mimoň člověka, který ho vyslovil, prostě onálepkuje. Je to pozoruhodně úsporné. Nemusí totiž žádný názor vyvracet. Stačí zpochybnit člověka, který ho vyslovil. A tím se řeč opět úspěšně přesune jinam.

A když ani to nestačí, přichází oblíbené: „Všichni přece vědí, že…“ Kdo jsou ti všichni? To už mimoň neřeší. Všichni jsou totiž velmi praktická skupina. Nikdy není třeba je jmenovat, citovat ani nic dokazovat.

Internet: přirozené prostředí mimoně

Internet si mimoni zamilovali. Je to prostředí, kde může napsat VELKÝMI PÍSMENY, přidat tři vykřičníky, pět smajlíků a tvrdit: „PROBUĎTE SE!!! VŠICHNI VÍME, JAK TO JE!!!“ A pokud někdo požádá o zdroj, dostane odkaz na jiný příspěvek, který tvrdí totéž. Když požádá o původní zdroj, dozví se: „To si najdi sám.“ Případně: „Tohle média samozřejmě nenapíšou.“

A je vymalováno. Mimoň má totiž zvláštní teorii dokazování: Absence důkazu je důkazem, že důkaz někdo zatajuje. Tímto způsobem lze dokázat téměř cokoli. Včetně existence Boží. Když totiž Bůh není vidět, může to být přece jen proto, že se nám někdo snaží jeho existenci zatajit. A pokud někdo namítne, že je to nesmysl, máme další důkaz: už zase něco zatajuje.

Můj osobní mimoň

Sám jsem před lety jednoho takového znal. Nebudu ho jmenovat, protože už není mezi námi. Byl funkcionářem KSČ, později KSČM, a svou schopnost vést debatu stylem mimoně dotáhl až do Evropského parlamentu.

Jeho specialitou bylo převádět téměř každou otázku na husity. Začali jste s ním o dotacích. Husité. O migraci. Husité. O Evropské unii. Husité. Člověk měl chvílemi pocit, že místo politické diskuse omylem vstoupil do druhého dílu Jiráskova románu.

Po nějaké době bylo vlastně jedno, na co jste se ptali. Vždycky jste skončili u kalicha, Žižky a přesvědčení, že naši předkové kdysi dávno věděli, jak se má správně řídit Evropa – tedy u toho, že „měli pravdu a my bychom se od nich měli poučit“.

Pravda není něco, co se hledá

Mimoň nemusí být hloupý. Jen uvažuje jinak. Je přesvědčen, že pravda je to, co se mu právě hodí, a že debata je o tom, kdo vydrží déle křičet o jakékoli koze, i když se bavíme o voze. A je-li třeba, rychle skočit od tématu jinam. Své přesvědčení však bude bez ohledu na jeho pravdivost mlít do úmoru.

Mimoň totiž nepotřebuje logickou argumentaci. Pravda pro něj není něco, co se hledá. Je to něco, co se brání. Když fakta jeho názor podporují, jsou to fakta. Když mu odporují, jsou zmanipulovaná. Když se soupeř splete, je to důkaz jeho celkové neschopnosti. A když se jeho vlastní člověk splete, „každý přece někdy udělá chybu“.

Vlastní chyby nebo chyby svých stoupenců vysvětluje okolnostmi, zatímco chyby soupeře jeho charakterem. Mimoněm se tak člověk nestává ve chvíli, kdy se s někým neshodne. Stává se jím ve chvíli, kdy přestává být schopen připustit, že by ten druhý mohl mít alespoň v něčem pravdu.

Nejvyšší stupeň mimoňství už tedy není v tom, že jeden mluví o voze a druhý o koze. Je v tom, že mimoň přesvědčí sám sebe, že koza je vůz. A pokud mu to budete vyvracet, jste samozřejmě koza také.

P. S. Omlouvám se všem občanům Mimoně, tedy Mimoňanům, za to, že jsem si název jejich malebného města vypůjčil. Věřím, že mimoňů je mezi nimi jen minimum.