Čtu Vás celkem pravidelně a rád, takže jsem Vás za sebe nominoval na blogera roku.

Jsem rád, že se vám mé blogy líbí a pokusím se vaši přízeň neztratit.

Souhlas. Bohužel v současné době do systému vzájemného odstrašení hází vidle Trump, když neustále zpochybňuje členství USA v NATO a jako záminku si bere neochotu členských států paktu účastnit se vojenských akcí proti Íránu, které zahájil na vlastní triko bez konzultace s vedením NATO.

Bezva.

A po dalších volbách v UK, Francii, Německu nebo Turecku to třeba bude zase někdo jiný, kdo bude "házet vidle", že?

Autor hezky zmiňuje Mnichov, ale z nějakého důvodu jen tu část, kde není ukázáno, že spojenci vždy a všude jen hájí to, co si přejí jejich voliči.

Může to být dobře.

Může to být špatně.

Ale jedno je jisté - my s tím nikdy nenaděláme vůbec nic.

Poslední ukázkou je Rusko. Tak dlouho jsme ignorovali jeho imperiální choutky až to skončilo plnohodnotnou válkou proti Ukrajině.

Presne. Jen doplnim:

Tak dlouho jsme ignorovali russackou drzost na ukrajinske pravo na vstup do NATO, az to skoncilo plnohodnotnou valkou proti Ukrajine.

Tohle "mírotvorcům" nevysvětlíte.

Zasloužená karma

Jo

And brothers can't you see? It's not the way we put the end to war. (Sainte-Marie/ Donovan)

Díky za připomenutí této klasiky. Je to klasický pacifistický postoj: „Kdyby všichni zahodili zbraně, nebyly by války.“ To je sice pravda, ale má to jeden háček – v momentě, kdy zbraně zahodí všichni kromě jednoho, ten poslední se stává pánem světa.

Pacifismus tak bohužel funguje jen tehdy, pokud ho praktikují všichni zúčastnění. Dokud se tak nestane (tedy tehdy, kdy jedna strana chce a bojovat a druhá jen zpívat o míru), mír nikdy dlouho netrvá. Musíme se proto bohužel držet té méně poetické, ale bezpečnější římské rady. Cílem zbrojení v demokratickém světě však není válku začít, ale udělat ji pro potenciálního útočníka tak drahou a nemyslitelnou, aby k ní nikdy nedošlo.“

Nelze, než souhlasit.

Blog začíná větou, se kterou velmi souhlasím:

"Historie je učitelkou života, ale většina lidstva si v jejích hodinách zjevně sedí na uších."

A zřejmě jako kouzlo nechtěného, je toho příkladem i tento blog.

Je asi absurdní se domnívat, že země velikosti ČR by se kdy dokázala ubránit již jen polovině našich sousedů, o mocnostech ani nemluvě.

Obránci obětování sociálního a zdravotního zabezpečení na oltář zbrojení často argumentují spojenci a mezinárodníma smlouvama.

V tomto kontrastu pak hezky vystupuje i v blogu zmiňovaný Mnichov, ze kterého si však autor vybral pouze tu část, která nás neučí, že na spojence často nebývá spolehnutí

Že spojenci jednají hlavně ve svém vlastním zájmu se dá lehko pochopit, protože spojenci nebývají závislí na nás, ale jsou naopak závislí na své voličské základě.

Až téměř komicky pak vyznívá pasáž, kdy autor cituje výroky ze starověkého Říma, které ve své době největšího rozmachu bylo zřejmě mocnější než USA v době krátce po vítězství ve studené válce.

Více by se možná do blogu hodilo rčení:

Když dva dělají totéž, není to totéž.

Děkuji za reakci. Máte pravdu, že když dva dělají totéž, není to totéž a že naši spojenci v Mnichově tehdy sledovali vlastní zájmy. Jak však záhy zjistili, a o tom byl můj příspěvek, tento postup se jim brutálně nevyplatil, a ti, kdo tak postupovali rychle ztratili i dřívější podporu svých voličů, To, že jejich politici nereagovali na Hitlerovo naléhání správně, ale způsobem, který byl k jejich škodě, a na své nedostatečné odhodlání doplatili, Britové i Francouzi mnohokrát přiznali. To, že to byli naši spojenci, s tím nemá nic společného. Tendence ustupovat Hitlerovi byla tehdy typická pro celou Evropu.

Argument, že se malá země neubrání, je sice populární, ale je jen pozvánkou pro agresora; i malý soupeř, který je odhodlaný a ozbrojený, totiž dramaticky mění útočníkovy výpočty „vlastního zájmu“, o kterých píšete. Aktuální situace, např. Izraele či Ukrajiny) ukazuje, že odhodlání a připravenost bojovat jsou i u menší země pro útočníka zásadní brzdou.

Zbrojení tak není „obětí na oltář“, ale pojistkou, aby nám to sociální a zdravotní zabezpečení vůbec měl kdo spravovat., nebo abychom si o něm rozhodovali sami, a ne nějaký agresor ukrytý v bunkru v Kremlu..Co se týče Říma – ten padl právě tehdy, když větu Si vis pacem, para bellum vyměnil za pohodlí a pocit, že se „už nemůže nic stát“.